Článek
Bojím se začít couvat, děti jsou rychlé a ty mrňouse bych v zrcátkách vážně nemusela vidět, nebo ne včas. Jestli něco nechci, tak vidět dítě pod koly auta. Čekám. Raději čekám, než způsobit něco, s čím bych se nevypořádala do konce života. Ostatní řidiči zřejmě tak přecitlivělí nejsou.
Když děti doslova vletí do uličky rovnou pod kola jiného auta, které naštěstí zabrzdí včas a řidič pořádně zatroubí, odkudsi se konečně vynoří matka a děti odvede. Je-li to tedy matka a ne teta na hlídání. To zjišťovat pochopitelně nehodlám, nejsem policie.
Konečně tedy vycouvám a odjíždím. Není to poprvé, kdy dítě, nebo děti jdou, nebo pobíhají bez přímého dozoru dospělého po parkovišti. Ne, neštve mě, že zdržují, také bych to prostě mohla „risknout“ a pravděpodobně by se nic nestalo, ono se nestane nic „skoro“ nikdy. Jen občas. To „občas“ mi stačí, abych to neriskla. To mám malé auto, ze kterého je docela dobře vidět, žádné „kilometry“ kapoty před sebou, silné sloupky okolo sebe a masivní plechy na velkém monstru.
Stejně tak nebezpečné samy sobě jsou děti na odrážedlech na chodníku, matky obvykle zahleděné do mobilu. Sjetí dítěte do silnice je dílem okamžiku, ať už je to úmysl dítěte vydat se jinou cestou, nebo nešikovnost. Vidím li tuhle scénu, okamžitě zpomaluji a přiznávám, že už mě za to někdo vytroubil. Ne, nedupla jsem na brzdu, jen zpomalila. Dítě mi přitom sjelo do cesty „jen“ jednou, ale i to mi stačilo.
Ještě „lepší“ jsou v této disciplíně matky, které vystrčí dítě na odrážedle (nebo v kočárku) do silnice a samy stojí na chodníku. Je úplně jedno, jestli je to na přechodu pro chodce, nebo ne.
Když větší dítě sedá na kolo, je vybaveno přilbou, to přinejmenším, někdy i dalšími chrániči a ty malé jsou někteří rodiče schopní vystavit takovému nebezpečí.
Co na tom, že řidič je povinen dbát na bezpečnost a obvykle je poté obviněn. Život, nebo zdraví dítěte žádná lidská spravedlnost nevrátí.
V některých případech byli obviněni i rodiče. Bohužel žádný trest už nepomůže. Někteří lidé zřejmě nepřemýšlí a oč víc se budou hádat o nezbytnosti bezpečnostních pomůcek, o to víc naopak zanedbají základní bezpečnost svých dětí a to je přiměřený dozor nad dítětem a nad tím, co právě dělá.
Ne, v žádném případě nerozporuji používání bezpečnostních pomůcek, ale žádná z nich nedokáže zajistit úplnou bezpečnost. Chceme li tedy zvýšit bezpečnost dětí, je třeba si nejdříve uvědomit všechna rizika a preventivně jim předcházet.
Právě pobíháním bez dozoru mezi auty, či na odrážedle na chodníku u rušné silnice to začíná. Pak přichází nebezpečná jízda na kole, či na koloběžce, kdy dítě nezná ani základní pravidla silničního provozu.
Děti jsou v silničním provozu vždy poněkud nevypočitatelné, jako řidič se snažím s tím počítat, ale někdy zjevně nejen že neznají ani základní pravidla silničního provozu, ale nerespektují ani rodiče, kteří dítě doprovázejí, kdy děti klidně vyjedou z dráhy rovnou před předjíždějící auto. Tady je opravdu jen na zvážení rodičů, jestli budou hazardovat s životem svého neposlušného dítěte, nebo si společnou jízdu na kole v rušném provozu odpustí alespoň do doby, než dítě zvládne bezpečné chování na silnici.
Koloběžka už vůbec „není“ dopravní prostředek a není třeba dodržovat žádná pravidla. Jízda prostředkem jízdního pruhu, nebo kličkování před auty není úplně výjimečný jev.
To rodiče spoléhají na štěstí, nebo vlastně nevědí, co jejich dítě dělá? Je jedno, jestli to jsou ty malé děti na odrážedlech, nebo větší na kolech a koloběžkách. Zřejmě se rodiče „zapomněli“ postarat o poučení o bezpečnosti. Tady jaksi neplatí, že dítě něco nechce, nebo naopak chce, tady může za chyby draze zaplatit zdravím, nebo životem.
Začíná být krásné počasí, dětmi se to venku jen hemží, ale také víc lidí vyráží auty do přírody, mnohdy je rušný provoz i tam, kde by to člověk nečekal. Bylo by dobré na to v souvislosti s pohybem dětí venku myslet.
