Článek
Její životopis by sám o sobě byl dosti nudný, středostavovská dívka, která se vyšvihla do vyšší společnosti díky zděděnému majetku. Měla nadání pro hru na klavír, byla, řekněme, průměrně úspěšná při pořádání klavírních koncertů. Kdyby se jednoho dne nerozhodná zpívat, a to rovnou nejtěžší operní árie, kdyby sama sebe neoznačila jako koloraturní sopranistku, kdo ví, patrně by zcela upadla v zapomnění.
Narodila se v městečku Wilkes-Barre 19. července 1868 a byla pokřtěna jako Narcissa Florence. Byla vychovávána jako typická dívka své doby, učila se vyšívat a hrát na klavír. Tady se objevují pochybnosti o jejím údajném úspěšném koncertování v dětském věku.
Co je zajímavé, byla vzdělávána od podzimu roku 1878 na Moravském semináři v pensylvánském Bethlehemu, což byla internátní škola pro dívky, odbočka protestantské církve, mající své kořeny v českém husitském hnutí.
Ve čtrnácti letech utekla z domova a brzy se provdala za doktora Franka Thorhtona Jenkinse, jehož příjmení si ponechala do konce života. Ženich byl majetný, většinu svého majetku získal předchozími sňatky. Údajně ji její manžel nakazil syfilis.
S rodinou se o rok později usmířila. Pravidelně rodiče navštěvovala. S manželem se brzy rozešla, ale existují pochybnosti o tom, zda byli oficiálně rozvedení. Často cestuje s rodiči, to jí umožňuje vstup do vyšší společnosti. Sama se živí jako učitelka klavíru a vzpomíná na tuto etapu svého života jako na chudobu.
Cca v r. 1906 se objevuje v New Yorku. V roce 1909 dědí po svém otci značný majetek a v témže roce poprvé potkává svého budoucího životního partnera, pohledného Angličana St. Clair Bayfielda. Uvádí se, že vztah byl platonický, protože Florence si byla vědoma rizika kvůli své nákaze. St. Claire jí věrně stojí po boku až do její smrti, pomáhá jí v její činnosti a chrání ji, jak může. Některé zdroje uvádějí, že byli manželé. O tom panují pochybnosti, protože je doloženo, že Bayfield po Florencině smrti uváděl různé adresy jejich společného pobytu, aby doložil jejich neoficiální svazek.
Se svým majetkem, se jako milovnice hudby rychle stává duší hudbymilovné části New Yorku a stává se předsedkyní hudebního klubu Euterpe. V důsledku zranění ruky nemůže hrát na klavír, možná proto se v její hlavě zrodí nápad, stát se operní divou. Samozřejmě jen v úzké společnosti přátel.
V roce 1917 zakládá Verdiho klub, jehož se stává předsedkyní a jehož výdělek má být poskytnut Červenému kříži. V letech 1920-21 zpívá ve svém klubu. Je velmi těžké zjistit, jak na tom se svým zpěvem byla v tomto období. Jako vlivnou mecenášku se těžko někdo odváží ji kritizovat.
Odvažuje se stále víc, vždyť neslyší nic jiného než chválu vybraných přátel. I v jednašedesáti letech zpívá, aniž by jí na mysl přišlo, že v tomto věku odchází hlas i největším operním divám a neostýchá se s nimi porovnávat. Vybírá si ty nejobtížnější árie ze světových oper. Její oddaný klavírista Cosmé McMoon dělá, co může, ale sebevědomá Florence neudrží rytmus, její zpěv připomíná skřeky, jekot a chrochtání. Navíc má oblibu v teatrálních kostýmech, které nesvědčí ani její mohutné postavě, ani věku. V důsledku své nemoci, nebo možná léčby, přišla o vlasy, nosí tedy paruky a libuje si ve velkých, nepříliš vkusných kloboucích. Zdá se, že ani v běžném životě neoplývá vkusem.
V roce 1941 vydává svou první desku, která původně byla určena jen pro přátele. Zájem je enormní, vychází i druhé vydání. Už je těžké, ba nemožné utajit kvalitu, nebo spíše hrůzu Florencina zpěvu, ona však vytrvale pokračuje po své zvolené cestě. Kritiky považuje za závistivce.
V říjnu roku 1944 si plní sen snad všech hudebníků na světě, pronajímá si sál v Carnegie Hall. Výtěžek koncertu má jít na dobročinné účely. Tuto disciplínu, získat finance na dobročinnost, na rozdíl od zpěvu, paní Florence Foster Jenkinsová ovládala dokonale.
V sále se už v průběhu vystoupení strhne vřava. Diváci bučí, pískají a hlasitě se smějí. Florence to považuje za žádost o přídavek. Spravedlivě si však musíme uvědomit, že jí je už 66 let a zvládla odzpívat (odječet a odvřeštět), vyberte si, co chcete, náročný celovečerní koncert. Diváky navíc pobavila. Sice zřejmě jinak, než měla sama v úmyslu, ale pobavila a rozhodně nikdo z nich nezapomněl, sotva vyšel že sálu. Navíc zájem byl tak obrovský, že mnoho lidí se do sálu vůbec nedostalo. Před samotným koncertem bylo okolí Carnegie Hall tak ucpané lidmi, že sám McMoon měl problém se dostat dovnitř.
Tímto koncertem vyvrcholila kariéra jedné operní divy, která neuměla zpívat. Po koncertě ji z rozrušení postihne srdeční slabost, a přestože se chvíli zdá, že se stav Florence zlepšuje, 26. listopadu 1944 umírá v nemocnici v důsledku srdečního selhání.
Její zpěv byl příšerný, ale ona si nikým a ničím nenechala zhatit svou touhu zpívat. V dětství jí rodiče zakazovali zpěv, můžeme se jen domnívat, proč. Florence šla svou cestou s hrdě vztyčenou hlavou a splnila si své největší sny, bez ohledu na to, co si o tom, kdo myslí. V tom je její příběh inspirativní. „Lidé mohou tvrdit, že neumím zpívat, ale nikdo nemůže tvrdit, že jsem nezpívala.“
Kdo nerad čte suchopárné životopisy, vřele doporučuji shlédnout film Božská Florence s Maryl Streepovou v hlavní roli. Tato dáma opravdu zpívat umí, o to větší umění projevila při ztvárnění Florence Foster Jenkinsové, když dokázala napodobit její žalostný pěvecký výkon.
Pokud najdete odvahu přesvědčit se o kvalitě zpěvu této prazvláštní ženy, není nic snazšího, než si ji pod jejím jménem vyhledat na YouTube.
Zdroj: Jasper Rees, Božská Florence
Pro inspiraci: film Božská Florence, YouTube - Florence Foster Jenkins
Pro porovnání: YouTube - Maryl Streep jako Florence Foster Jenkins
