Článek
Já zase žasnu opačným směrem v naší části téhle zemičky. Nikde nejsou velké fronty, nikde nejsou narvané vozíky s nákupy a zaparkovat na kterémkoliv parkovišti si umanu, se mi daří.
Zmiňovaná kavárna mezinárodního rozsahu by si tu asi nic neotevřela, ani se o nic takového realisticky nepokouší. Stejně tak rezervace kdekoliv, zbytečnost, místo si vybíráme.
Zcela záměrně tenhle článek nebudu „lepit“ na článek, který mě opět jen přesvědčil, že Praha žije svým vlastním životem, do kterého regiony nezapadají. Byla bych obviněna, že se „přiživuji“. „Hic sunt leones“, označovali staří latiníci neprobádaná území. Žádného lva jsem si u nás nevšimla, ale tato území jsou zjevně neprobádaná a nebezpečná pro klid duší některých jedinců.
Také jsem si ovšem nevšimla plných restaurací, plných, až přeplněných vánočních trhů, nebo dokonce front u stánků. Plný nákupní vozík jsem po pravdě neviděla už hodně dlouho, dokonce se mi nestává, že bych kde narazila na prázdný regál s akčním zbožím.
Chudoba a bída není, protože ji někdo a politici především, nechtějí vidět. Nemusím číst statistiky, stačí zavřít oči a otevřít je až tam, kde neuvidím to, co vidět nechci.
Proč také, mohu žít ve své bublině, kde nikdo chudý není a pokud se chudým náhle stane, jednoduše vypadne, už není vidět a pes po něm neštěkne. Bublina zůstane nedotčená.
Co přehlédnout nelze, jsou neustálé sbírky na někoho, kdo se dostal do úzkých, na zvířata v útulcích, která se dostala do problémů spolu se svými majiteli. Mohla bych to také přehlížet, jak širý lán. Neumím to.
Mohla bych se chovat stejně „bohatě“, ráno si koupit kafe za „šedesát“, k tomu koláček, v trafice pár časopisů, večer jít do restaurace a „nevidět, neslyšet“, tvářit se, že zabrblání na „fyjalovou bídu“ je pustá lež.
Majitelé koní nejsou žádní chudáci a ty, co tu jako druhou práci, aby přežili, kydají hnůj pod zadky našich vzácných ořů, vlastně vůbec nemusím brát na vědomí. Pochybuji, že bych je večer potkala v restauraci, možná ještě tak v nejbližším supermarketu.
Občas vypadám, jak vypadám, zablacená a špinavá, protože si čas od času jdu jen tak „ze sportu“ zakydat. Jsem líná se převlékat a baví mě sledovat poněkud pohrdlivé pohledy prodavaček v supermarketu. Naše herky prožerou víc, než co ony vydělají, ale v reálu ani ony nemají úplně málo peněz, mnohde se tu vydělává mnohem míň.
Praha je zlatá loď, zdá se, ale kocábky, potápějící se kus od ní, nejsou vidět. Kdybych chtěla, mohu na palubu téhle zlaté loďky vylézt také, ale proč. Neláká mě zakrýt si oči růžovými brýlemi a nevidět za hranu horní paluby. Možná pro klid vlastní duše je to přínosné, nač se týrat cizím neštěstím. Hlavně nevědět, ani netušit, že pokud se moje lodička potopí, nikdo mi nepodá ruku k záchraně, protože mě neuvidí. Včera jsem přece měla v supermarketu plný vozík. Dneska mi zdražili nájem do neúnosna a to hroznové víno za 90,- už si také nekoupím.
Reaguji na :
https://medium.seznam.cz/clanek/jiri-svehla-jak-je-to-s-fyjalovou-drahotou-plne-nakupni-voziky-nabite-hospody-a-pakliky-stiracich-losu-105441
