Článek
V okamžiku, kdy sedněte na koně, začne vás okolí nenápadně (nebo nápadně), sledovat, kdy a jak se vám podaří přistát na zemi. Pokud se ježdění věnujete pravidelně, dříve, nebo později přijde nevyhnutelné.
Mně se to podařilo hned při prvním samostatném cvalu. Nebyla to tak úplně moje vina, do cesty se mi připletla jedna z instruktorek, která vedla klienta na koni přímo mně do cesty. Strhla jsem Grace, která si to ovšem namířila přímo na překážku. To už jsem se vyděsila, protože Grace byla a pořád je vášnivá skokanka. Strhla jsem ji podruhé a to už jsem neubalancovala. Což o to, pád to byl ukázkový, asi se ve mně probudila dávná znalost a tréning padání z dob, kdy jsem provozovala bojové sporty. Nic se mi, tedy fyzicky, nestalo. Bohužel se má mysl zašprajcovala ve strachu. Zná to mnoho jezdců po pádu, ať už s úrazem, nebo bez něj. Trvalo mi skoro dva roky, než se mi podařilo znovu nacválat. To ještě s pomocí kamarádky, která nenápadně popohnala Grace tak, abych to neviděla.
Jen jednou mě zradila. Rozhodla jsem se vydat na krokovou vyjížďku a v rámci výcviku jsem vzala i Gaju na vodítku. Gaja se zasekla u potoka a odmítla jít přes vodu, ani za maminkou. Po několika pokusech, jak ji přimět přes vodu přejít, se Grace vztekle obrátila zpět k domovu a letěla tryskem přes louku a přes pole. Na poli mě zradil třmen, který se vyvlékl ze zámku. Žuchla jsem do tvrdého pole a holky utekly domů. Bylo to suché a tvrdé, chvíli jsem to rozdýchávala. Jo, dobrý, jsem celá, to křivé na mé noze je jen napůl zutá bota. Pozitivní na tom je, že ještě pořád držím celkem bytelně pohromadě.
To méně pozitivní bylo, že jsem ztratila klíče od auta a třmen i s třmenovým řemenem. Auto jsem musela nechat na ranči a zavolat si odvoz. Musela jsem vysvětlovat, proč lítám a padám na poli.
Naštěstí z toho nevznikl už žádný další strach, který by mě zase na dlouho zbrzdil. Občas spadnu, no. Patří to k věci a zatím stále držím pohromadě, což je v mém věku nepochybně velké štěstí.
