Článek
První setkání s Grace, tou bílou kráskou, proběhlo v boxe. Poprvé byla odloučena od svého hříbátka a byla, mírně řečeno, nenaladěna. Zuby vyceněné, ušiska dozadu a jakmile jsem vstoupila do boxu, dala jasně najevo, že to myslí vážně. Kopancům jsem se ještě vyhnula, ale když se mě to bílé, chlupaté, půltunové monstrum pokusilo rozplácnout o dřevěnou stěnu boxu, vyklouzla jsem a vystřelila ven. Uff tedy, první myšlenka byla, že tu obludu vrátím, nenechám se přece zabít. Jenomže, je to VÝZVA. Konečně, už jsem se trochu v tom novém, bezdétném životě nudila. Jak se ukázalo, zase tak zásadová nebyla, po pár mrkvičkách a spoustě vlídných slovíček se mi podařilo dokončit koňskou toaletu kartáčem, hřebenem, a dokonce i kopyta jsme zdárně a bez úrazu zvládly.
V ten moment jsem zjistila, zdaleka ne naposledy, že muži jsou v tomto ohledu značně zvýhodněni, manželův valášek se rozhodl ho také vyzkoušet. Kvalit Grace zdaleka nedosahoval a stačilo jedno důrazně mužské houknutí, aby stál jako přibitý. Já jsem to musela uplatit a ukecat.
Stejně tak šplhání do sedla. Zatímco manžel se elegantně vyšvihl do sedla z vratké stoličky, mně se podařilo stoličku převrátil pod nohama. Naštěstí jsem to ubalancovala a na zemi přistála oběma nohama, takže noční můra, že spadnu dřív, než na koně vylezu, se nenaplnila.
Nu, bude to dřina a odříkání stát se jezdcem, ale byla jsem odhodlána čelit všemu, co mě, nebo nás oba, na téhle cestě čeká.
