Článek
Obvykle se to stává v různých kolektivech, paradoxně nejčastěji v pracovních a obvykle za tím bývá nějaký sebestředný maniak nebo psychopat, chcete-li, kterému jste omylem šlápli na kuří oko, přestože nemáte tušení, že vůbec a kde ho má.
Nebo vůbec, jen si dotyčný myslí, že vy si myslíte a vy ani nevíte, co vlastně. To mu ovšem nebrání své domněnky o vašich myšlenkách šířit po okolí. Poté nastane situace, že s vámi nemluví ani klika ode dveří kanceláře nebo petlice od chlívka.
Takové pracoviště potom není pracoviště, ale chlív notně zanesený hnojem. Po čase dopad takového činění jednoho zhrzeného člověka má takřka ničivý dopad na vaši psychiku a je-li jím někdo, kdo má byť jen špetku moci nad vaší prací, můžete se jít takříkajíc klouzat.
Tedy dát výpověď a táhnout. Tato praktika je velice nebezpečná a je velice účinná, protože se nemůžete bránit, ani obhájit.
Jediným způsobem by byla přímá konfrontace, ale koho vlastně a proč. Vy nedokážete, že si nemyslíte něco, o čem se dotyčný domnívá, že si myslíte, obzvlášť, když nemáte ani tušení, co že tak špatného si vlastně máte myslet. Stejně tak nedokážete, že si o vás dotyčný myslí, co si myslí a těžko dokážete, že to dokonce roznesl na pracovišti jako pomluvu.
Lidé jsou naivní a chytlaví, často stačí podsunout myšlenku, že vaše nevinná věta nebo jediné slovo muselo nutně znamenat něco „divného“.
V tu chvíli začne vaše „divnost“ žít svým vlastním životem, protože každý si tam dosadí něco, co si myslí, že si myslíte.
Pak přijde bod, kdy nadřízení i kolegové začnou zazdívat vaši práci, váš původní projekt si někdo lehce doladí a sklidí za něj slávu i peníze. Jistě, nápady se vykrádají ve velkém, tolik nového, kolik by po nás stávající hektický a nenasytný svět chtěl, ani nemůže vzniknout. Když se to ovšem stává stále častěji, vaše práce je zametena kamsi do smradlavého kouta a naopak tatáž práce někoho jiného, kdo s ní přišel poté, se okamžitě dostává na výsluní, už vám dojde, že něco tady páchne.
Pak přichází bod zlomu, kdy se člověk zamýšlí nad tím, jestli to malý jistý, co vám je přiděleno, stojí za to úsilí. Jistě, vyhodit vás nikdo nechce, protože vaší práce si ve skutečnosti cení, bohužel dost jinak, než byste si představovali vy. Vaše lehce upravená práce visí „na nástěnce“, ale body a slávu a peníze navíc sklízí někdo jiný.
Dokonce ani nechtějí, abyste odešel sám, jen s vámi zachází jako s kusem hadru na podlahu.
Nezbývá, než si zjistit, kolik mi hodí podpora v nezaměstnanosti a jelikož už jsem stařena prakticky nad hrobem, dát mladému kolektivu, který mě vyžírá, sbohem. Nu, možná už jsem ztracená a bude to takový předdůchod.
Ještě pár let do důchodu zbývá, pracoviště o mé zkušenosti zjevně stojí, ale nechce mi je přiznat. Bohužel nejsem dost stará a dost povolná ani dost vystrašená, abych si to nechala líbit.
Zřejmě to od světa zase schytám, protože takovou práci mi už nikdo nedá. Nedá? No a co, pořád mám svou hrdost a možná je lepší odejít dřív, než příliš pozdě.
Co má být, to bude.
