Článek
Síly a nápady, jak jí to taktně sdělit, aby konečně pochopila, jednoho dne došly. My statečně otvíráme okna na pracovišti, ona si neustále stěžuje na zimu a zavírá. Nám je také zima, ale tohle už není volba „smrádek, ale teplíčko“, to už je ohrožení zdraví toxickými látkami.
Smrdí to jako zkažená vejce, no zkuste si doma rozklepnout pukavce. Ještě půl hodiny poté to budete cítit a to jste zdroj zápachu okamžitě zlikvidovali, nejspíš hbitě do toalety a důkladně spláchli.
Chemik by možná tvrdil, že je to sirovodík. No ať je to, co je to, představte si to o hmotnosti asi metrák, kdy se běžný dosah zápachu asi metr a půl začne nekompromisně šířit prostorem. Nedá se na to zvyknout.
Taktní otázky na zdraví se minuly účinkem, neb madam je prý zdravá jako řípa, což asi opravdu je, protože běžně zdravý člověk by už dávno na ten smrad a asi i špínu umřel. Nehledě na to, že komunikace s touto osobou, pokud nestojíte v bezpečné vzdálenosti a ovane vás její „svěží dech“, je nebezpečná a hrozí skoro omdlením.
Také si libuje v česnekové pomazánce k snídani, takže svůj „přirozený“ odér umocňuje ještě tímto rafinovaným způsobem. Když jsem jí v pudu sebezáchovy nenápadně položila na stůl žvýkačky, zahodila je do koše. Prý je tam určitě zapomněl nějaký smraďoch.
Dárky v podobě kvalitních sprchových gelů a deodorantů sice přijme, ale nepoužije.
Už jsme uvažovali i o tom, že snad použijeme dozimetr a přivoláme protichemickou jednotku, nesmysl a čiré zoufalství, já vím. Nebo ji zazdíme v kanceláři a utečeme na Bali.
Zkrátka zoufalství z naší strany a její optimismus a pozitivismus, kterým nás zahrnovala stejně, jako svým smradem.
Dokonce ani když někdo strčil hlavu do kanceláře a se slovy:
„Tady to ale smrdí,“ si zpoza dveří přivolal dotyčnou pracovnici telefonem, naši smradlavou kolegyni nic netrklo. Naopak „vtipně“ to okomentovala a raději nebudu psát jak.
Spása a záchrana přišla z nečekané strany. Jednoho dne přišla kolegyně do práce se slzami v očích a stejně zapáchající jako vždy.
„Manžel už mě nechce, chce se rozvést, prý jsem čuně a smrdím,“ rozhlížela se zoufale po nás, abychom ji utěšily a ujistily, že to není pravda.
Kolegyně udělala gesto, jako by ji chtěla obejmout, ale okamžitě zacouvala zpátky do relativně bezpečného prostoru.
Říci někomu na rovinu a otevřeně, že smrdí jako pukavec nebo chcíplá ryba vážně není snadné, ale nebylo zbytí, protože taková šance se už nebude opakovat. Skočila jsem do toho rovnýma nohama.
„Smrdíš, Aleno, zamořuješ tím smradem okolí a jestli váš byt smrdí jako tahle kancelář, tvému manželovi se vůbec nedivím. Teď se seber, hoď se marod, jdi domů, dej si sprchu a vyper si ty smradlavé hadry.“
Byl z toho záchvat pláče, mě stíhaly káravé pohledy ostatních kolegyň, tak jsem se tiše vytratila.
Když jsem se vrátila, Alena tam už nebyla.
„Nemusela jsi být tak surová,“ dostalo se mi výtky od kolegyň.
Já si za tím výpadem naopak stojím, už proto, že kolegyně to sice taktně uhladily i když sdělily totéž, ale je otázkou, jestli by jejich takt měl vůbec nějaký účinek bez mého necitlivého nastartování tohoto nepříjemného tématu.
Manželství jsme, zdá se, společnými silami také zachránily, jedna z kolegyň se naší nešťastné šmudly ujala, protáhla ji nejen sprchou, ale i kosmetikou, nehtovým studiem, butiky a kadeřnictvím.
To zase není moje parketa, na rozdíl od proříznuté pusy.
