Článek
Mezi velkým, venkovským domem a panelákovým bytem je nebetyčný rozdíl, stejně jako mezi životem na vesnici a životem ve městě. Ty rozdíly jsou viditelné, co však viditelné není, je přístup k informacím, k nakládání s nimi. Čas od času někteří lidé zapomínají, že i na vesnici existuje internet a že už dávno není jediným výletem na vsi pastva kozy za humny.
Což přesně se stalo mezi snachou Petrou a tchyní Jarmilou. Petra byla jednoduše řečeno, holka z města. Vlastně z města nikdy nevytáhla paty a život na vesnici znala prakticky jen ze čtení článků na internetu. Kromě první, vlastně povinné navštěvy Milanových rodičů se navštěvám výhýbala.
Děsila se i přítomnosti manželových rodičů na svatbě. Ve městě, jak jinak, s limuzínou pro novomanžele a drahou restaurací. Stálo to nemalé finance, největším dílem přispěli Milanovi rodiče, přesto, že nabízeli levnější, avšak o to romantičtější svatbu u nich na vesnici. Odvoz kočárem? Fuj, koně smrdí. Venkovská roubená restaurace v lesích? Kdo by se tam trmácel? K restauraci samozřejmě vede silnice.
Petřini rodiče nebyli žádným výkvětem společnosti, ani majetkem příliš neoplývali, co vydělali, to utratili, jediným štěstím bylo, že výhodně koupili nájemní byt ve výprodeji bytů za mizivé peníze.
Zato Petra oplývala sebevědomím, budovala „kariéru“ administrativní pracovnice a zvládala zaplatit nájem a pořídit si ojeté auto.
Jarmila pracuje jako zdravotní sestra ve velké nemocnici, rozhodně nebyla žádná venkovská teta. Její manžel pracoval jako mechanik zemědělských strojů.
Svatba proběhla hladce, už proto, že Milanovi rodiče se brzy po obědě omluvili, rodina Petry poněkud nevybíravým způsobem okupovala svatební veselí, těch několik Milanových kamarádů jeho rodiče neznali, takže se cítili osamělí. Vzhledem ke složení hostů s tím však počítali, alkohol nepili, takže mohli odjet vlastním autem.
Narodila se vnoučata a Petra se z ničeho nic rozhodla, že děti potřebují zdravý venkovský vzduch. Celá rodinka přijela na víkend. Užívali si domu i zahrady a především Jarmiliny péče, která se mohla chvilku věnovat vnoučatům. Mnohem víc času však strávila u plotny a následným úklidem domu.
Víkendy se stávaly stále častějšími, věcí mladé rodiny v domě přibývalo a s nimi i nepořádku a pro Jarmilu, která měla služby v nemocnici i o víkendu, včetně nočních, byly víkendové pobyty mladé rodinky čím dál náročnější.
Petra byla ovšem žena podnikavá a jak se ukázalo, také dost manipulativní. Nejdříve šikovně zpracovala manžela a poté i „dědu“, za Jarmilou přišli už s hotovou věcí.
Dům se přepíše na „mladé“ s právem dožití pro rodiče a oni si zrekonstruují patro, přičemž část zaplatí ze svého a část přispějí Milanovi rodiče, tedy Jarmila s manželem.
Jarmila vytřeštila oči a vyběhla na zahradu, tohle musí nejdřív rozdýchat. „Ti dva hňupové“, ulevila si, protože jí bylo hned jasné, odkud vítr vane. Petra!
Tak tohle už vázně ne. Dům má zatarasený věcmi mladé rodiny, nechávají se obsluhovat, do výchovy dětí nesmí zasahovat a všude je nepořádek, který musí uklízet ona. Teď ještě tohle.
Po chvíli se přišoural její manžel.
„Tobě se to nelíbí? Na stáří nám pomůžou, nezůstaneme tu sami“.
Jarmila se vázně rozčílila a všechny křivdy musely ven.
„Ty to nevidíš? Ty nemáš oči? Kdyby chtěli pomáhat, už snad pomáhají, práce je tu dost. Jsou jak kobylky, vyžerou, na co přijdou a zmizí. Pomůžou nam tak akorát zbavit se střechy nad hlavou a skončit v důchodáku“.
Milan starší se rozpacitě drbal na hlavě, zatímco Jarmila nakráčela do domu a řakla jediné slovo.
"Ne"!
Potom odešla do ložnice, oblékla bundu a vyrazila na pořádnou procházku do polí. Jako doprovod si vzala jejich vlčáka Nera, který byl v době návštěv vypovězen z domu do kotce.
Vrátila se z procházky. Očekávala, že mladí budou pryč. Tak to neznala Petru, která nejen že neuměla prohrávat, ale když šlo o majetek, zřejmě ztratila všechnu soudnost.
Nero vběhl do kuchyně, kam ho Jarmila pustila, byl sice slusně zablácený, ale co, nikdo jiný to neuklidí. Pes se sice ihned ukázněně uložil ve svém pelechu u kamen, ale to Petře zřejmě nestačilo.
„No Jarmilko, to nemyslíš vážně, pustit toho psa k dětem, navíc je tu všude bláto“.
„A víš, že myslím? V koupelně je mop, hned to můžeš vytřít. Navíc jste miláčkové zapomněli, že ten dům je můj, zdědila jsem ho po rodičích a beze mně se tu nehne ani cihla“.
Teprve teď Petře došlo, že prohrála a zavelela k odchodu. Mladá rodina uraženě odjela. V domě zavládlo ticho.
„Konečně“, pomyslela si Jarmila. Bohužel netušila, že není všem dnům konec. Za týden přijel syn s dětmi sám. Nejdříve tvrdil, že Petra je nemocná. Jarmila však nebyla naivní a na syna uhodila, ať jde s pravdou ven.
Pravda byla taková, že Petra se chce rozvést, pokud nebudou mít ten dům.
„Takže vydírání“, došlo Jarmile.
„Tak to se asi budeš rozvádět“, konstatovala klidně Jarmila.
„Mami, přijdu o děti“.
„Nu, na dobrého právníka ještě pořád máme“, uzavřela debatu Jarmila.
Nechtěla přispívat k rozvratu rodiny, ale nehodlala se nechat připravit o majetek, jako ti dva naivkové. Ať si synáček počká, až přijde správný čas, vždyť dům zdědí. Pak ať si dělají, co chtějí.
Dopadlo to úplně jinak, než si všichni mysleli. Petra odešla „za láskou“, která o děti nestála. Jednoho dne si sbalila věci a odešla. Děti nechala Milanovi a dál se o ně přestala zajímat. Milan zůstal sám se dvěma dětmi, tříletým a pětiletým.
„Vrať se domů, dveře máš otevřené, do práce dojedeš, s dětmi ti pomůžeme“.
Milan se tedy vrátil do rodného domu se dvěma dětmi. Dokonce se zapojil do údržby domu a to nešťastné patro přestavěl a upravil pro sebe a pro děti. Bez řečí a bez cizích peněz. Petra se neukázala, podle všeho si pořídila nové děti s novým pánem. Na výživné víceméně zapomněla, ale Milan se odmítal soudit, s tím Jarmila souhlasila. Rozhodně netoužila po pomstě.
Kluků už je pořádný kus, starší je momentálně zahlcen maturitou a pokukuje po životě ve městě.
„Musí přece do světa na zkušenou“, směje se Jarmila.
Táta Milan se trochu bojí, vždyť jeho ta „zkušená“ vyšla pekně draho. V rodné vesnici se usadil a na změnu nechce ani pomyslet. Navíc pokukuje po pohledné sousedce, která zůstala sama s holčičkou.
„Neboj se, tenhle dům bude vždycky otevřený, kdyby něco nevyšlo, vždyť to víš. Když ho budeš chránit, nemusíš se ničeho bát“.
To bylo jedinkrát, kdy mu máma předhodila dávnou epizodu s pokusem o ukradení domu. V duchu se zapřisáhl, že něco takového nikdy nedopustí. Jednou dům zdědí. Až přijde čas, protože všechno má svůj řád a bude ho chránit stejně, jako jeho matka.
