Článek
Kupodivu k tomuto celoživotnímu počinu potkal i vhodnou manželku.
Ne že by Antonín a Lenka byli líní, to vůbec ne, ve skutečnosti spíše naopak. Jen tak nějak neviděli valný smysl v budování socialismu, natož později kapitalismu. Na svou dobu byli vlastně velice progresivní. Žádná kariéra, osobní život je nejdůležitější a nejdůležitější ze všeho je se ve zdraví dožít důchodu.
Postavili si rodinný dům s malým hospodářstvím, vychovali dvě děti, syna a dceru. Jak už to tak bývá, mladí byli z jiného těsta, hnali se za kariérou a úspěšně, nutno podotknout a také za zážitky. Poznávací dovolené v exotické cizině, v zimě lyžování, kultura, to všechno pro ně je životní samozřejmostí.
Rodiče přijali rozhodnutí svých dětí, samozřejmě jim přáli úspěch a štěstí, nezazlívali jim jejich úprk z vesnice do města za jiným, zajímavějším životem. Dál si žili svůj spokojený život, až se opravdu dožili svého důchodu.
Začali se tedy věnovat svým slepicím, králíkům, kedlubnám a rajčatům s ještě větším úsilím, než doposud. Také více četli a dívali se na televizi.
Dcera i syn začali mít dojem, že jejich rodiče žijí „špatně“, měli by vyrážet za kulturou, jezdit na dovolenou a vůbec, žít.
Antonín s Lenkou nechápali úsilí svých vlastních dětí je „rozhýbat“, jak děti říkaly.
Copak se nehýbou dost na zahradě, v hospodářství a okolo domu? Také nemohou odjet na dovolenou, kdo by se postaral o zahradu a o zvířata?
Vyrážet večer ven? Kam a proč vlastně, divadlu nikdy nefandili, na film se mohou podívat v televizi a chodit na večeře? Vždyť je to drahé, oni jsou zvyklí na své jídlo, které si sami uvaří a nechtějí jíst s cizími lidmi.
Rozvíjet se? Kam a proč, vždyť mají všechno, co si kdy přáli, jen ta vnoučata pořád ne a ne přijít. V tu chvíli bylo ovšem zle. Mladí jim rychle vysvětlili, že na děti momentálně nemají ani pomyšlení, protože mají jiné věci na práci i na zábavu a kdo ví, co bude.
Rodinné vztahy poněkud ochladly, jedni nebyli ochotni pochopit druhé. Každý se zasekl ve svém vidění světa a v tu chvíli je nějaký rodinný soulad nemožný. Bez pochopení toho druhého a vlastního dojmu, že ten druhý žije špatně, protože nežije jako já, nebylo možné se pohnout z místa.
Když si Lenka zlomila nohu, bylo to nadělení. Zlomenina sice nebyla nijak komplikovaná, ale na žádnou práci to nebylo, pohyblivost stačila tak akorát na to, aby se paní domu přemístila z postele do křesla, případně se o berlích dobelhala na záchod.
Zahrada poněkud zpustla, Antonín tak tak stačil péči o zvířata a o Lenku. Domácnost také zrovna nevzkvétala a ani Antonína, ani Lenku nenapadlo zavolat dětem. Vlastně ani nebylo odkud.
Když se rodiče neozývali, syn se za nimi rozjel. Mimo jiné totiž odmítali i mobilní telefon a pevnou linku snad nikdy neměli.
„No nazdar, co to tu vyvádíte, vy dva“, neudržel se syn, když viděl tu spoušť.
„Máma si zlomila nohu a já to sám nějak nezvládám“, přiznával neochotně Antonín.
„No aby taky ne, když si tu pěstujete středověk. Volám drahou sestřičku a dáme to tu trochu do pořádku“.
Dcera dorazila až druhý den, v sobotu, ale hned ve dveřích hlásila, že si vzala tři dny dovolené.
To už syn obstaral zapůjčení kolečkového křesla pro maminku, aby si zvládla bezpečně uvařit čaj, nebo připravit snídani a obstaral mobilní telefon pro rodiče. Otec sice brblal, ale uznal, že kvůli vlastnímu bezpečí je to vlastně docela dobrý vynález. Rozhodně lepší, než běhat s prosíkem k sousedům.
Dokonce velice rychle odhalil výhody internetu a za dva dny už sebevědomě objevoval jeho kouzla a čáry, jak rychle získat informace.
„Teda ségra, to je výtvor“, ozval se syn v neděli, poté co pustili dceru do kuchyně.
„Slepice se pomějou dobře, co já, copak umím vařit?“
„No ještě že tak, sjedu pro něco poživatelného a v pondělí zjistím, jak to tu je s dovážkou obědů, abys nám neotrávila rodiče“.
Dům byl uklizen a dcera byla odhodlaná pustit se i do údržby zahrady. Lenka se děsila, aby jí v zápalu nadšení nevyplela i květiny a zeleninu.
„No mami, úplně pitomá zase nejsem“, ohradila se dcera a natáhla si rukavice.
Lenka se trochu zastyděla, přece nebude nevděčná.
Dcera se tři dny lopotila na zahradě, brblala, že si uláme nehty, ale když viděla výdledek své práce, byla spokojená sama se sebou. Vlastně neměla ani potuchy, jaké to je, rýpat se v hlíně.
„Teda madam, dost dobrý“, pochválil její úsilí bratr, když dorazil ve středu večer.
„To bych řekla, ale moje nový hobby to asi nebude, zítra jdu na kosmetiku a na nehty“.
Rodiče trochu zírali na ty změny, ale uvědomili si, že trocha pokroku v podobě mobilního telefonu a tabletu spolu se zavedeným internetem nijak neruší jejich způsob života a dovážka obědů není žádná ostuda, zvlášť, když si člověk zrovna zlomí nohu. Navíc zjistili, že nejsou jediní ve vsi, kdo se takto „ulejvá“.
Také s dětmi mohou být častěji v kontaktu a vlastně, jsou to hodné děti a i když žijí dost jinak, pomoci rodičům neodmítli.
Lenka se uzdravila, už zase vesele běhá mezi svými záhony a Antonín pochopil, že i s mobilem a tabletem si může žít svůj „tradiční“ důchod, aniž by mu vadilo, kde ti mladí pořád „lítaj“. Vlastně teď mají přehled, kde se vyskytují a mají to i s aktuálními fotkami.
„Lepší, než pohlednice“, konstatoval jednou.
Děti zjistily, že je fajn jednou za čas vypadnout z toho městského mumraje a sejít se u rodičů „na chalupě“.
