Článek
Ne, nebojte se, o žádné ezoterické teorie nejde a nejspíš ani ta karma nezasáhla, jenom souhra bláznivých a podivných náhod, která nutí člověka uvažovat o různých věcech, protože „to snad není možné“.
Dečka pravda, nebyla moc povedená, ale z úcty k prapra…, nu, nevím, kolik …pra…by tam správně mělo být, prostě vážené předkyni, se dědila z generace na generaci a vždy způsobovala potíže s tím, kam ji umístit, aby ta hrůza zelené a rudé, což mělo snad představovat růže, nebyla moc vidět, ale zase byla na místě dostatečně důstojném.
Maminka ji tedy umístila na lednici v kuchyni, kousek přečuhoval přes dvířka mrazáku a na dečku postavila vázu. Právě ten přečuhující kousek zeleného lemu, vyrobený jakýmsi příšerným stehem, rozčiloval tatínka při každém vstupu do kuchyně.
Příšerný, hrůza, děs, šotek, veledílo, komentoval otec každý vstup do kuchyně, čímž pochopitelně rozčiloval maminku, oplakávající krájenou cibuli, či zápasící s kusem čehosi, co mělo být v blízké budoucnosti řízkem.
Tatínek byl sice v bytě vetřelcem, protože to on se přistěhoval, maminka nikdy nebyla poslušná ženuška, ale tohle na nervy lezení zřejmě bylo opravdu moc. Jednoho dne tedy maminka pečlivě složila milou dečku a uložila ji na dno zásuvky pod ostatní dečky. Jak se přiznala, vyhodit si ji netroufla.
Začaly se dít věci. Kupodivu se děly výhradně otci. Zřejmě ženská sounáležitost, sahající až za hrob. Erzsébet se tato prabába rodu jmenovala, ano, jako Báthory, jak otec vždy rád připomínal. Maminka měla maďarské předky. Toto jméno se totiž v blízké budoucnosti vyjeví jako důležité. Také se jim totiž říká Elizabeth, Alžběta, nebo Běta.
Začalo to vcelku nevinně, mezi otcovy všechny dvě (to není chyba, to je tátovo oblíbené vyjádření množství svého majetku) bílé košile se připletla matčina červená ponožka. Jelikož se pralo na vyšší teplotu, protože prací prášek, účinný při nižších teplotách byl nedostupný, košile se zabarvily do krásné růžové. Tehdy samozřejmě bylo naprosto nepřípustné, aby jakákoliv součást pánského oblečení byla růžová. Ne, ani ozdobný kapesníček do kapsičky obleku.
Otec se hrozně urazil a zkoušel nemluvit s maminkou, což asi neměl dělat, protože o to víc mluvila maminka. Jelikož byla obětavá, nevyhodila růžové košile hned, tenkrát se neplýtvalo, ale až poté, co se je pokusila zachránit vybělením v jakési tehdejší dezinfekci, která dokonale vybělovala skvrny. S nimi občas i vlákno, prostě sežrala skvrnu i s kusem látky. Pak maminka poslala tatínka koupit si novou bílou košili, což bylo za trest.
Začalo to být podezřelé ve chvíli, kdy maminka upustila na zem hrnec s dršťkovou polevkou. Tu totiž vařila jen pro tátu, já, ani maminka jsme ji nejedli, ale znamenalo to, že nejméně tři dny nikdo neotravoval s večeří. Ukrojením chleba si otec nedovolil maminku obtěžovat, takže se obsloužil sám. Kupodivu polévka jen nevyšplíchla, ale hrnec se cestou na zem překotil, což není normální, uznejte sami a všechna se vylila na zem. Fena německého ovčáka Bety (vidíte tu Alžbětu?) měla hostinu. Pro pořádek, tenkrát nebyly žádné psí konzervy, ani granule, psům se vařilo maso a těstoviny a Bety měla ráda dršťky. Porce pro hlavu rodiny a porce pro psa. Tentokrát měla Bety všechno. Maminka to zlehka přetřela hadrem a táta měl smůlu.
Sousedka Alžběta měla kočku Izabelu. Kočka Izabela jednoho krásného dne nakráčela do našeho bytu a potkala Bety, načež si ty dvě začaly vyříkávat nějaké věci mezi kočkou a psem. Sice nebylo jasné, kdo vyhrává, ale řev to byl děsivý a ve řvoucím klubku chlupů nebylo vidět, kde končí pes a kde začíná kočka, ale otec se rozhodl zachránit kočku. Vyrval ji Bety z huby, to tedy tvrdí on, ale pravda je taková, že kočka byla nedotčená, no možná trochu oslintaná a otci se odměnila pořádnými drápanci. Takovými, že se musel nechat ošetřit v nemocnici. Jenomže v nemocnici chtěli i tu kočku, prý se musí vyšetřit na vzteklinu. Jinak budou muset otce velmi bolestivě očkovat proti vzteklině.
Jenomže kočka zmizela. Jakmile byla zachráněna ze spárů zuřivé šelmy a vykázána z bytu na chodbu, namísto domů se vytratila oknem z chodby po přilehlém stromě. Pořádný malér. Bylo to o fous, ale objevila se ve stanovené lhůtě těsně před nástupem zachránce do nemocnice. Veterinář konstatoval, že je vzteklá jak čert, poškrábala ho také, ale vzteklinu nemá. Nicméně, byly to nervy. Ještě pro pořádek, Bety neměla ani škrábaneček.
Poté ještě tatínka kousla „vodní krysa“, to netuším, co za zvíře to bylo, ale chytil to na prut a když to chtěl osvobodit od háčku, zvířátko ho raflo. Nejspíš to prý byla ondatra, ale kdo ví. Tu prozíravě přinesl ve starém hrnci s poklicí, ve které „pěstoval“ žížaly. Vzteklinu to nemělo.
Když ovšem seriál vygradoval převrácením trabanta do příkopu, což tehdy nebylo sice úplně neobvyklé v našich severočeských mlhách, kdy člověk viděl na metr před sebe a v puse měl pachuť přežvýkaného alobalu a otec to odnesl zlomenou nohou, čeho je moc, toho je příliš, maminka začala konat.
Osobně a ručně vyprala prokletou, tedy vlastně památnou dečku v levandulovém mýdle a přepečlivě vyžehlila. Poté ji umístila na čestné místo na konferenčním stolku v obýváku. Přestože se dost třískala s maminčiným umírněným vkusem v hnědé a béžové, nikdo se na tu zeleno rudou hrůzu neodvážil ani ušklíbnout.
Kupodivu, ale tím řetěz hrůzyplných záležitostí ustal. Kdo ví, kam až by bába Erzsébet byla schopná zajít.
Popravdě úplně nevím, co si skutečně pamatuji a co žije v mých představách z vyprávění rodičů, protože tohle je oblíbená rodinná historka a slyšela jsem ji vyprávět mnohokrát, ale ta věc je v každém případě podezřelá. Mám ji pečlivě a s úctou uloženou v truhličce po babičce, matčině matce a zřejmě je takhle také spokojená. Nebo se bojí, že by se mohla dostat do spárů našich psisek a to už by ji žádné škodění nezachránilo.
Jsem totiž jediná následovnice a v úvahu připadající dědička tohoto rodinného skvostu.
