Článek
Nikdo se netají s tím, že jak populace stárne, bude potřeba zároveň zvýšit počet míst v domovech pro seniory a tedy zajistit dostatek personálu, především na přímých ošetřovatelských pozicích.
Už dnes se na některých místech mluví (a neřeší) jejich kritický nedostatek. Přesto, že k výkonu této profese stačí jakýsi pofidérní kurs, který celkem ochotně zaplatí úřad práce. Veškeré další vzdělání není potřeba.
Na jedné straně jsou tito pracovníci nazýváni anděly, někdy ovšem patří spíš do říše pekel, když se nepovedou a více škodí, než pomáhají. Poté tu máme mediální senzaci.
Profese pracovníka v sociální péči rozhodně je profesí budoucnosti, pokud zvážíme její potřebnost. Je ovšem profesí budoucnosti i z hlediska kariérního pro samotného zaměstnance?
V tuhle chvíli určitě ne. Mrzký peníz a fyzická i psychická přetíženost, mnohdy způsobená směnami navíc, která vychází z obou zmíněných aspektů, tedy proto, že chybí někdo, kdo by tu směnu vůbec vzal a směna navíc o něco zvýší chabou mzdu.
Co by také chtěli, vždyť nemají vzdělání, kdyby měli, byli by z nich zazobaní právníci či ajťáci. Pominu, že ne každý právník či ajťák je zazobaný, navíc jich je momentálně na trhu práce spíše převis. Což je stav, který je pravým opakem stavu skutečně potřebných pracovníků v ošetřovatelství.
Také tuto profesi vykonávají převážně ženy. Je to pro ně prý přirozenější. Z toho už nám jaksi samo vyplyne, že právě proto není třeba jim pořádně platit. Co na tom, že mnohdy manipulují s obézními klienty a přes všechny moderní pomůcky při obsluze méně pohyblivého klienta se bez určité fyzické síly nelze obejít.
Stejně tak se vystavuje obrázek vlídné pečovatelky a vděčné babičky. Jenomže klienti jsou mnohdy bolaví, nevrlí, ba i hádaví a domov pro seniory není místo, kde by člověk načerpal energii. Není to místo nepřetržitě zalité sluncem, a pokud ano, je to zásluha právě a především pracovnic v sociálních službách, tedy ošetřovatelek, které tráví s klienty většinu svého času.
Není to práce, kde si člověk odbude svou šichtu a jde s čistou hlavou domů. Hlavou se honí myšlenky, jestli pan Veverka bude zase příště křicet a házet věci, jestli se ta milá a vlídná paní Veselá dožije rána, na koho padne příští smrt a zajišťování procesu umrtí.
Pokud totiž získáte určitý vztah ke klientovi, jeho smrt se vás dotkne a bez vztahu k lidem se tato práce dělat nedá. Buď člověk bez vztahu ke klientům ubližuje jim, nebo možná i sobě.
Co za to? Pár peněz, nic moc a k tomu možná, někde, nepříliš významné benefity. Dokonce ani vlastní oslovení tato profese nemá, říká se jim „sestřičko“, to je ovšem uplně jiná profese než zdravotní sestra.
Zatímco zdravotní sestra připraví léky, píchne injekci a odkráčí, to ostatní, méně příjemné a mnohem méně vážené a důstojné zůstává na ošetřovatelkách. Tedy mimo jiné i boj s osobní hygienou, ale i boj s osamělostí, strachem a steskem klienta. To vyčerpává, psychicky i fyzicky.
Společnost lidmi v přímé obslužné péči stále tak trochu pohrdá, vlastně jimi tak trochu pohrdají i výše a lépe postavení zaměstnanci v domovech pro seniory, ať už je to výše vzdělaný sociální pracovník, zdravotní sestry, lékař, či sám ředitel, či ředitelka.
Je to samozřejmě takové skryté, tiché pohrdání, nikdo se neodváží být zlý nebo nezdvořilý, ale jsou to přece jen obyčejné „tetky“ a my jsme přece jen něco trochu víc. Všimla jsem si toho, když jsem se sama o tuto práci ucházela. Abych vůbec prošla, zatajila jsem vzdělání. Nechtěla jsem nikoho „oblbovat“, ale vím, že převzdělanost je na překážku. Propadla jsem iluzi, že budu někde užitečná.
Při pohovoru z nich po pravdě pohrdání jen tak kapalo, mluvili se mnou jako s negramotnou. V podmínkách stálo, že kurs je možné dodělat po nástupu, předpokladám, že když mám blízké vzdělání a o tuto problematiku se zajímám, udělala bych ho bez potíží.
Díky přístupu potenciálních kolegů jsem to takříkajíc odpískala, mám svou hrdost. V tomto domově shodou okolností žije také dávná přítelkyně mé matky, chodím za ní a občas mluvím i se „sestřičkami“. Cítí to samé, lehké pohrdáni ze strany ostatních, málo peněz, moc práce. Jejich mantrou je: „Já tady ty svoje lidi nemůžu nechat“.
Je na čase se přestat zaobírat „anděly“ a přistoupit k těmto pracovnicím (málokdy pracovníkům), jako k profesionálům. Váženým a potřebným. Možná to v první chvíli bude víc, než do budoucna nutné zvýšení příjmů a zavedení benefitů, umožňujících kvalitní fyzický i psychický odpočinek. Možná to také k profesi priláká víc mladých lidí, kteří bez pocitu skutečné a ceněné vlastní potřebnosti „ani nevstanou z postele“.
Dříve nebo později to bude nezbytné, protože „tetky“ pomalu odcházejí a nová generace nepřichází. Tady vzdělání není všechno, tady jsou potřebné vlastnosti. Šikovnost, oddanost práci a lidem, určitá fyzická zdatnost, psychická odolnost. To žádná škola neučí, proto je to možná cennější než jakýkoliv doklad o vzdělání.
Jsme zřejmě poněkud primitivní a sebestředná společnost, když jsme schopní si na jedné straně vážit i svého automechanika, když nám vymění žárovku a vezme si za to nemalé peníze a nevážíme si lidí, kteří se starají o naše rodiče nebo prarodiče.
