Článek
Někdy si dokonce hraje na detektiva, sledujícího potenciálního pachatele, aniž by si uvědomoval, že sledovaný je v tomto případě spíše obětí.
Někteří vytrvalí jedinci jsou schopní celé hodiny sledovat, co děláte na zahradě, jen se u vás něco šustne, už sledují, že jste právě přijeli domů, co jste si přivezli z nákupu, sledují vaše vcelku nudné popíjení kávy na terase.
Neděje se to jen na vesnici, jak by člověk předpokládal, za stavu věci „všichni o všech vědí všechno“, děje se to i ve městech, dokonce i v panelákových bytech, kde si občas někdo stěžuje na nezdravou anonymitu.
Možná vaše sousedka ví jen to, že jste Nováková A., protože si to přečetla na zvonku, váš životopis asi nesestaví. Ví ovšem velice dobře, kdy odcházíte do práce, kdy se z ní vracíte, že si po práci ráda dáte kafíčko s kamarádkou na balkóně a ještě vám drze odštípne kousek vašeho „kámoše“. Kámoš je kamarádčin letitý muškát, který už dlouhá léta opatruje, takže je krásně rozrostlý, má zelenobílé listy a růžové květy, taková trochu vzácnost.
Když obestřete balkón zelenou stínovkou, sousedka si hned běží stěžovat, že jí bráníte ve výhledu. Ve výhledu jí samozřejmě bráníte výhradně na váš balkón. Kamarádka A., tedy Alena, si naštěstí ten pruh zelené stínovky mezi jejím a sousedčiným balkónem ubránila, takže sousedka má výhled poněkud rozmazaný. Bohužel i ve svém pokročilém věku slyší velice dobře.
Kromě disciplíny ve sledování, je zběhlá i v disciplíně odposlouchávání. Je tedy třeba dbát na to, co člověk na balkóně říká. Takže žádné příliš soukromé záležitosti si na balkoně svěřovat nemůžeme.
Kromě jiného tato dáma neustále sleduje i dění pod okny bytu a neváhá volat policii při každém „podezření“, takže žádné stěhování, přivezení většího kusu nábytku, nové pračky, nebo velkého nákupu až před vchod se neobejde bez asistence policie. Policisté se už automaticky omlouvají, ale mají povinnost prověřit každé oznámení.
S tím se snad ještě dá žít, ale co když soused kromě sledování a odposlouchávání má navíc potřebu všechno okomentovat a „probrat“ to s vámi? To je potom vážně peklo na zemi. Jsem schopná čekat půl hodiny v autě, než číhající soused odejde, nebo dokonce znovu odjet a zase přijet, jen abych se mu vyhla.
Jsou ti lidé nemocní? Neskrývá se za jejich chováním nějaká psychická porucha? Jsou už starší, je to generace, kdy se přiznání k úzkostem, depresím, či nutkavému chování rovnalo takřka společenské sebevraždě. Museli s tím tedy bojovat, jak uměli. Považovalo se za „normální“ řvát na manželku a děti, obtěžovat okolí svými nezdravými výlevy emocí, sledovat a udávat sousedy, ale nebýt „normální“ v podobě přiznání nějaké psychické poruchy se neodpouštělo.
Mnozí si z dětství prostřednictvím těchto lidí odnesli různá traumata, aniž by vůbec měli šanci uvědomit si, že jim je způsobil někdo nemocný. Bylo přece úplně normální mít v okolí nějakou „zlou bábu“, nebo „zlého dědka“, někteří měli i tu smůlu, že takové chování zažívali i v rodině.
Naše generace a i ty po nás už se s podobnými psychickými útrapami vypořádávají sami, není běžnou součástí života obtěžovat tím cizí okolí. Bereme léky, chodíme na terapie. Zároveň se však občas stáváme nechtěnými terapeuty lidí, kteří se snaží naším prostřednictvím ulevit od svých psychických potíží.
Když takovému člověku doporučíte navštěvu psychologa, bude oheň na střeše. Jemu totiž jeho chování připadá naprosto normální, pravděpodobně v něčem takovém sám vyrostl a prožil velkou část života. Vůbec ho nenapadne, že obtěžovat okolí svými negativními postoji, či výlevy emocí není normální.
Zároveň se tomuto obtěžování lze jen ztěží bránit, většinou to není v takovém rozsahu, aby se tím mohl oprávněný úřad zabývat. Běžné domluvy nepomáhají, dotyčnému člověku to zřejmě přináší úlevu od vlastních potíží.
Máme být zlí? Pravda, to pomáhá, ale zároveň tito lidé zřejmě mají „radar“ na to, když jim nějakou zlobu jen přehrajete. Pravděpodobně jsou ve skutečnosti i velmi křehcí. Tím víc mi to brání je skutečně verbálně ukáznit.
Sama trpím úzkostmi, tito lidé občas nepříjemné pocity úzkosti svým chováním umocňují. Dva „blázni“ poté chodí okolo sebe, ani jeden nemůže vyhrát a prohrávají oba.
Možná jsou někteří jen osamělí, tak postupují pod heslem: „Budeš se se mnou bavit za každou cenu“. To je pro mně stejně složité, nemám na to kapacity, unavuje mě to, bere mi to čas a predevším jejich „každá cena“, kdy vyhledávají záminky k hovoru na hranici obtěžování, je pro mě příliš vysoká.
Kamarádka Alena kvůli tomu ještě trpí výčitkami, protože „jednou si přála, aby ta bába konečně umřela“. Teď se mě ptá, jestli je opravdu zlý člověk. Ne, to Alena rozhodně není, jen jí „bába“ svým chováním vlezla do hlavy.
Soužití s takovými lidmi je po pravdě stejně divné, jako jsou divní oni. Zřejmě je svět plný různých podivínů, ale bylo by dobré, kdyby si každý své podivnosti nechával pro sebe.
