Článek
Jsou opravdu příšerní, nezastaví se před ničím a nikým. Tedy kromě veterináře s injekcí v ruce. To byli letos dokonce hodní, jen zvraceli v autě, už před klinikou utekla Uršula a v čekárně se vyvlékl z kšírků Simba. Dokonce ani neječeli v čekárně. No on tam tedy nikdo nebyl, žádný velký pes, ani kočka v krabici. Nuda.
Škodí, kde můžou a jak můžou. Ničí majetek, loužiček a horších věcí jsem sesbírala nepočítaně, než pobrali trochu rozumu, cena za veterináře je vražedná a žerou, jak „německej zájezd“.
Občas tu o nich něco sepíšu a občas to některý z editorů zařadí do sekce seberozvoj. Samozřejmě mě to okamžitě přimělo k zamyšlení, jak mě pět chlupatých potvor rozvíjí. Já mám totiž pocit, že mě leda tak ničí a destruují. Neb je to poměrně velkou část dne demoliční četa.
Přesto bych je nedala, nedala bych je ani ve chvíli, kdy uklízím roztrhaný péřový polštář, zalitý kafem, protože v půlce úklidu potřebuji pauzu a Uršula zrovna proplachtila kolem mého hrnku jak Maverick.
Nechápu, jak někdo může odložit svého psa, jako nepotřebnou , starou vázu. Podělila bych se s nimi o poslední kousek jídla, bydlela s nimi ve stanu a zanevřela bych na lidi, kteří mě k tomu dohnali.
Připoutali jsme k sobě živé bytosti, vyšlechtili je a vychovali k tomu, aby byli oddanými společníky, kteří nás umí dokonale milovat v naší nedokonalosti. Přesto jsou mnozí schopní se jich zbavit, jako starého, nepotřebného hadru. Zbavili jsme se až příliš jednoduše vší zodpovědnosti a vděku za to, co od našich domácích mazlíčků dostáváme.
Zbavili jsme se respektu vůči přirozenosti těch tvorů, kteří jsou živí, mají své slabůstky, stejně, jako my lidé. Vnímáme občasné škody, nebo nepohodlí, které někdy způsobí a nedokážeme vnímat dary, které jejich přítomnost přináší. Tím darem je klid, pocit bezpečí a bezpodmínečná láska.
Zbavujeme se starých psů, protože se nám nechce vracet nic z toho, co jsme dostali. Odmítáme připustit, že i to je dar, dar, který nás má poučit o tom, že všechno má svou cenu. Že i my jednou budeme nemocní, staří a slabí. Když se učíme odvracet se, učíme zároveň ostatní, aby se oni odvrátili od nás, až jim přestaneme sloužit.
Ne, rozhodně si nepořizujte psa, pokud nesnášíte nepořádek, když prší, nevytáhnete paty z domu a deodorantem stříkáte i fíkus.
Pes je nepohodlný, občas špinavý, občas něco zničí, občas udělá loužičku, nebo ještě něco horšího, může onemocnět a veterinář vám vysaje účet. Pokud nejste schopní to přejít jako naprostou banalitu, nehodnou vaší pozornosti, vykašlete se na to.
Hodnota psa je buď pracovní, nebo společenská. Za obojí se něco platí. Penězi a péčí. Musíte mít a chtít obojí. Jste za to zodpovědní.
Já platím hodně, ale také hodně dostávám. Vždycky, v každý okamžik, kdy je na mně naštvaný celý svět, nebo já sama na sebe, když se nic nedaří, mám komu se zadívat do očí, kdo se ke mně přitulí a zahřeje mi zmrzlé ruce a především, kdo mě potřebuje.
Někdy se totiž stane, že jste potřebný a žádaný pro každého, kdo projde okolo, ale nikdo neřekne ani „pěkně děkuju“. To se vám se psem nikdy nemůže stát.
