Článek
Začali prý časně, těsně po půlnoci. Podařilo se jim, zřejmě potichoučku, polehoučku, protože manžel si nevšiml a já zaspala, šlohnout moji kšiltovku a trošku ji zakousnout a proděravět. Pozdě, když tu chudinku manžel našel v posteli, bylo po ní.
Ráno, ehm tedy, spíše později dopoledne, sladce spinkali. Kupodivu je nevzbudil a nepřinutil k řevu žádný překrásně vyzpěvující ptáček, nemají vkus a nemají vztah k přírodě, ptačí písně musí přeřvat. Nevzbudil je ani syn při vaření kávy, to zase musí předstírat, že odhalili zloděje. Řevem, jak jinak. Kdyby sem náhodou vlezl opravdový zloděj, předpokládáme, že zalezou pod duchnu. Co kdyby je ukradl.
Tudíž jsem se krásně vyspala. Než jsem otevřela oko a zjistila, že už mají po šichtě. Především, zlatavý Simba byl modrý. Ano, modrý. Modré šmouhy se skvěly na povlečení i na pečlivě složeném přehozu přes postel. Jindy bývá rozrachaný, tentokrát na něm Simba rozkousal gelové pero, místo aby na něm spal.
Ještě štěstí, že pero bylo modré a ne červené, to bych ten infarkt, který se o mně pokoušel, dostala. To bych se vyděsila, že se stala psovražda. Vyhrabala jsem se z postele a přemýšlela, proč se ten pes nejmenuje Hellboy. Na červeno si ho obarvím sama.
Vyhnala jsem smečku na zahradu, s obvyklým řevem, jako obvykle psiska s nadšením rozehnala hejno vrabců a rozběhla se po zahradě. Svízelná chlupatá mamina Týna se zase obalila svízelí, to jsou taková zelená semínka s pacičkami, která se urputně drží psovi v kožichu.
Zahnala jsem verbež domů a obírám Týnu, když zaslechneme štěkat psa. Nadskočím úlekem a rozhlížím se. Ó ne, chybí modrý pes. Letím ven, Simba je uražený, tváří se, jak bůh pomsty a pořád je modrý. To do jezírka nespadne, když by se to hodilo. Už několikrát do jezírka skočil a zničil lekníny. Tentokrát nic. Modrá se trochu víc rozplizla, z ostrých modrých fleků se staly větší, rozplizlé skvrny, zřejmě jak běhal v mokré trávě.
Gůgluju, jak moc je gelové pero jedovaté, ale za a) pes není kočka, aby se olízal, za b) já potřebuji své ranní kafe. Jdu vařit kafe, protože zjistím, že na gelové pero se neumře. Při popíjení kafe obíram svízel z Týny. Být to oblíbený kobereček, letí do popelnice. Týna je moje zlatíčko a za ty nervy to stojí. Po chvíli mě vystřídá manžel a vybírá.
Koukám na spodek stolku pod mým kafem. Ta patina na dřevu tam už byla, nebo je to dnešní dílo? Na desce stolu je černé sklo. To se okousat nedá, ale jak na něj dopadá sluneční světlo, vidím roztomilé otisky psích tlapiček. To spraví sprej na sklo a pár papírových utěrek. Poněkud úchylně stavím hrneček přesně mezi psí otisky. Jako by to mělo na něco vliv
S povzdechem se zvednu, obejdu kupu ponožek, vyházených ze šuplíku a snažím se chytit modrého psa. Simba ví, že má průšvih a navíc tuší, že nic dobrého ho nečeká. Odráží se od koberečku a skáče gazelím skokem do dáli. Já se kryju a odkloním letící kobereček od obličeje. Bohužel se trefím. Kobereček letí rovnou na žehlící prkno, kde jsem včera nechala vzorně poskládané vyzehlené prádlo. Úvaha, že tam psi nedosáhnou, byla správná. S létajícím kobercem jsem jaksi nepočítala.
S povzdechem se sehnu a začnu sbírat prádlo. Simba dřepí na vysokém čele postele a buď už blázním, nebo se ten čokl směje.
Manžel mě upozorní, že ten pes se musí vážně hned vykoupat. „Tak si ho vykoupej sám,“ štěknu vztekle na nevinného.
„Nemůžu, byl bych modrej.“ Pravda, modrý jít do práce manžel nemůže. Je mi jasné, že i chytit modrou střelu bude jenom na mně. Beru kousek salámu a… „No, ještě ho za to odměň.“ Ne, encyklopedii psů jsem po manželovi nehodila, ale mnoho nechybělo. Modrý lev se nechá chytit na salámek a mířím do koupelny.
Drhnu psisko ve vaně a s hrůzou sleduji, jak mi modrají ruce. Ne, nebojte se, nesprchuji psa ledovou vodou, vážně je to barva. Prej, že modrá je dobrá. Mám chuť něčím klepnout autora, protože „modrá“ se mi usadí v hlavě. Trochu polevím v pozornosti a o něco méně modrý, o to víc mokrý a namydlený pes, vyskočí z vany. Mohutným skokem rozmetá vyskládané, čisté ručníky po zemi. Běhá po nich, nadšeně skáčé a otírá do nich mydlinky a modrou barvu.
Znovu ho chytám, v koupelně nemá tolik manévrovacího prostoru. Vztekle ho šoupnu do vany a při sprchování příjemně vlažnou vodou si pomstychtivě představují, jak ho máchám ve studené vodě v sudu. A pořádně vyždímat, jako mokré prostěradlo!
Místo toho o něco méně modrého psa vytírám velkou psí osuškou. Oč méně je modrý pes, o to více jsem modrá já. Převléknu se a házím namodralé ručníky do pračky spolu s mým batikovaným, namodro, tričkem.
Manžel v mezičase složil prádlo a naskládal ho zpátky na žehlící prkno. Dělá to nerad, takže vím, že se nevymlouval, opravdu nechtěl být modrý. Moje ruce napovídají, že to jen tak nepustí.
Dám si malou pauzu a pouštím se do třídění ponožek. Většina je nakousnutá, ale stejně je musím spárovat, jedná celá ponožka je jaksi k ničemu. Několik párů ponožek zbylo, hodím je do koše se špinavým prádlem a skoro plný pytel na odpadky končí v popelnici.
Ještě ten stolek, manžela to nenapadlo, pár ťapek ho nerozhodí. Natahuji se pro roli papírových utěrek, kdybych je dala někam níž, nepřežily by den. Komando je miluje, udělalo by z nich sněžení.
Zakopnu o buvolí kost, papírové utěrky mi spadnou na hlavu. Aúúú, zaječím a při pokusu postavit se na podvrtnutou nohu, se zřítím na zem. Auuu, auuu, auuu, ulevuji si a držím se za kotník. To mi opravdu chybělo. Dobelhám se ke křeslu a fňukám. Za chvíli to poleví, naštěstí, neskončím na pohotovosti. Tam většinou skončíme po nějakých koňských eskapádách. Spadnutí z koně, nakopnutí a jednou mě dokonce kousl kůň. Pořádně. Náš to nebyl.
Manžel vyčistí stolek a utěšuje mě. Než dojde pro utěrky, které vytahuje Uršule z tlamy a pro sprej, Simba mu dopije cappuccino. Utěrky jsou sice trochu nakousnuté, ale použitelné. Koukne i pod stolek na „patinu“. „Docela hezky se jim to povedlo, když to vezmeš leštěnkou, máš hezký retro kousek.“
Takže suma sumárum: jedno gelové pero, stolek dále použitelný, kšiltovka a lehce načatá horská palma, která má užvýkaný vršek listů. To jde. Materiální škody zanedbatelné.
Moje nervy v kýblu, srdce asi lehce nakousnuté, bolavý kotník, tři hodiny mé práce a špinavé prádlo na tři pračky. To jsem si zase užila krásný den s pejsky. V příštím životě jedině plyšáky.
