Článek
Někdy můžeme hledat kompromisy, nejedná li se o věci zásadní, ale pokud požadavky zasahují osobní autonomii, je dobré neustoupit.
Rodina není vězení, rodina není pracoviště a mechanismy nadřízenosti a podřízenosti těžko mohou fungovat ve vztahu.
Jistě, manželé se mohou domluvit, že jeden nebo druhý nebude dělat něco, co tomu druhému vadí nebo ho to trápí, ale těžko může manžel něco zakazovat manželce nebo naopak.
Stejně tak nám těžko něco může zakazovat tchýně. Může po nás něco chtít, to jistě, a může chtít, abychom něco neudělali, ale je jen na nás, jestli jí vyhovíme. Můžeme vyhodnotit její důvody jako oprávněné, nebo také ne a udělat své věci po svém.
Čas od času se pobavím tím, co jsou lidé schopní zkoušet ve vztahu zakazovat a většinou nechápu, proč to vlastně vůbec dělají.
Například chození na ryby. Také mě to nebaví, ale proč bych to zakazovala? Manžel si zmizí na ryby a já si zmizím na procházku městem a na dobrou kávu. Nemusím mu viset omotaná kolem nohy.
Některé věci jsou jaksi zapovězené většinově a automaticky, všichni vědí, že „to se nedělá“ a pokud není řečeno jinak, je dobré se tím řídit. Například nevěra. Ta je zakázaná všeobecně a automaticky.
Zákaz povede buď k hádce, nebo se ho člověk bude snažit obejít nějakou rafinovaností. Pak vznikají zajímavé situace, když manželka obdrží „zakázanou“ kabelku jako nečekaný dar od kamarádky, případně místo návštěvy staré tetičky, kterou manžel nemůže ani vystát, paří s kamarádkami v baru a opojení svádí na tetiččin bylinkový likér.
Jedna zakazující známá takto nečekaně zdědila půlku koně. Do té doby, než manžel nečekaně zemřel, netušila, že jezdí na koni. Při vší smůle druhou půlku koně vlastnila milenka. Nevím, jak to s dámami dopadlo, ale kůň zůstal vcelku. Zřejmě se nedohodly, jestli se bude půlit podél, nebo napříč.
Zákazy i dobré rady o tom, že to není rozumné nebo praktické, se zkrátka míjí účinkem, případně vedou k tomu, že omezovaný chudák své touhy ještě vylepší, protože když už, tak už.
Když manžel zakázal psa, jednoho dne manželka přinesla domů dvě kočky. Tedy vlastně jednu kočku a jednoho kocoura. Modré, příšerně drahé kočky se vznešeným rodokmenem, které bylo nutné dále rozmnožovat. Manželství to kupodivu přežilo, jen manžel se už bojí něco zakazovat.
Tipnu si, že než zakazovat je lepší se rozumně dohodnout, případně nechat věcem raději volný průběh, ono to nějak dopadne a při dobré vůli se to zvládne.
Když je nejhůř a začne zakazovat, přikazovat a „dobře radit“ někdo z rodiny, je asi nejlepší velice zdvořile dělat, že nic nebylo slyšet. Dospělý člověk fakt nemusí poslouchat své rodiče. Leda by o něco šlo, například o miliardu dědictví. To možná stojí za úvahu.
Jeden otec, jakožto hlava rodiny, zakázál mladým chovat doma potkany. Šlo samozřejmě o potkany ochočené, nikoliv o to, že by jim taková havěť pobíhala po bytě. Ten byt byl mimochodem jejich vlastní. Zatvrzele odmítal syna se snachou navštěvovat, dokud se té havěti nezbaví. Všichni se tím velice bavili, když brblal na ten „pokrok“. Celkem zbytečně připravil sám sebe o chvíle s rodinou, ale chtěl to tak.
Rodina, i ta širší, je krásná věc, ale nesmí člověka dusit, každý potřebuje nějaký prostor a volně dýchat. Zákazy, příkazy, omezování ani dobré rady, které, když nejsou přijaty, dojde k urážení se, dobré vztahy v rodině nedělají.
