Článek
Má tři děti a k tomu kupu vnoučat. Vždy před Vánocemi trnula hrůzou, že se děti rozhádají, kdo bude mít babičku u sebe, nebo jestli se letos rozhodnou slavit všichni pospolitě a uspořádají velkou štědrovečerní večeři.
Postupně jí to všichni jezdili oznamovat, aniž by se ovšem domluvili mezi sebou, natož aby se jí někdo zeptal, jak to chce ona.
Svěřila se mi, že ji to unavuje, děsí a nemá dobrý pocit z toho, že se kvůli ní děti hádají. Jenomže ještě k tomu má naložený špatný pocit sama ze sebe, připadá si nevděčná, protože co by mnozí dali za to, aby se o ně zajímal alespoň někdo a alespoň o Vánocích.
Představa velké společné večeře jí také není úplně příjemná, má raději komornější společnost a hezké povídání u kafe s cukrovím. Také se chce v klidu dívat na televizi, na co chce ona a nové filmy, ani nové pohádky ji většinou nebaví. Připadala mi celá bezradná a ustaraná.
Aby také ne. Namísto těšení se na Vánoce, vaření a pečení, které ji baví, musí řešit diplomatické spory, nad kterými by i diplomatům z profese vstávaly vlasy na hlavě hrůzou. Nebude syn uražený, když stráví Štědrý večer u dcery? Nebude snacha naštvaná, když se rozhodla pořádat velkou rodinou večeři a ostatní jí do toho pod různými záminkami házejí vidle? Kdo s kým zase nebude po Vánocích tři měsíce mluvit a otáčet auto u její branky, protože před ní už stojí auto „nepřítele“?
Navíc, jak se dál svěřila, od ní se očekává účast všude a ještě usmiřování znepřátelených stran, když se ukáže, že se opravdu nedokáže rozdvojit a být na dvou místech současně.
„Tohle není klidný čas adventní, to je apokalypsa,“ konstatovala nakonec.
Pravda, před Vánocemi se u ní dveře netrhnou, auta se střídají před její brankou, jako kdyby udělovala královské audience a všimnu si toho i já, ačkoliv jinak dění na vsi nesleduji a jsem tak tupá, že ani nevím, že se další sousedé rozvádějí a perou se o vznešeného kocoura Pedra.
Překvapivě na Štědrý den nastalo ticho, branka ani nevrzla, žádné auto se neobjevilo. Stejně tak na 1. svátek vánoční. Zato na Štěpána to vypadalo, že přijela pouť. Zdálo se, že dorazilo veškeré příbuzenstvo, co ho paní Anna má.
Také, že ano. Když jsem se večer vrátila domů, paní Anna právě odbavila poslední auto zamáváním. Zářila jako sluníčko. Pak zamávala i na mě, když jsem z auta vytahovala kyblíky od krmení a pytle s krmením pro koně.
„Tak jsem jim oznámila, že mají přijet na Štěpána na svíčkovou, všichni, bez debat a do té doby je nechci vidět.“
„Jejda a jak to vzali?“
„Blbě, ale přijeli všichni,“ zasmála se paní Anna.
„Trochu jsem se bála, že nepřijede nikdo, to zase jo.“
Prý to ale stálo za to. Ten klid a to úžasné ticho, v klidu si všechno připravila, včetně krabiček s cukrovím pro každého a protože byla u sebe doma, nevadila jí ani spousta lidí. Nikdo nic nevymýšlel a neorganizoval ji. Dokonce zjistila, že to děti ve skutečnosti ocenily, jen to první překvápko, když jim to oznámila, je zaskočilo a malinko otrávilo.
„No ale bylo to fajn, mohla by z toho být hezká tradice,“ uzavřela paní Anna svůj výklad.
Tak si říkám, že někdy možná stojí za to zariskovat a říct na rovinu, jak to chci.
Málem bych zapomněla, také se nikdo s nikým nepohádal!
