Článek
Jo, byla to divočina. Ne že by okolo toho jejich byznysu občas nevznikaly i „veselé příhody“, jako když jsme se jednou připletli k případu, kdy pán volal policii, protože chtěl vrátit peníze, jelikož „nic“. Ukázalo se, že to nic se stalo, protože pán byl indisponován, ač se holka snažila, jak mohla. Důvěrně jsem mu sdělil, že na sexuální služby se reklamace nevztahují, a to by nebyla kolegyně, naše bloncka, aby si nepřisadila.
„Jezte víc celeru“ a hlučně zabouchla dveře od auta.
Tuhle mrtvou holku našli pohozenou v příkopu u silnice, jak pytel odpadků. Trvalo pár dní, než si jí někdo vůbec všiml. Příkop byl hluboký, silnice rovná a auta tu projížděla hodně rychle. Tenhle pán měl smůlu, protože tu píchl a druhou, když objevil mrtvolu. Vlastně nejdřív cítil „děsnej smrad“, tak chtěl zjistit, co to je.
Člověk si zvykne, ale poprvé je to strašný zážitek, a to jsme byli venku.
Mrtvá ležela obličejem dolů, podle oblečení bylo jasný, co je zač, krátká sukně, těsné tričko, vysoké podpatky. Stříbrné lodičky se blýskaly. Možná by se to dneska nemělo říkat, ale to byste musela zažít, pak byste v tom městě taky dokázala identifikovat prostitutku na první dobrou. Zločiny s tím spojené se tak prolínaly, že každý policajt, ať už v uniformě, nebo kriminálka, měl prakticky přehled o většině holek na ulici, a i v těch bordelech.
Žádné věci u sebe tahle holka neměla, ani kabelku. Neznali jsme ji, rozhodně to nebyla žádná „naše“ holka z ulice. Chvíli jsme courali okolo, ale nic jsme nenašli, nechal jsem pročesat i louku za příkopem a blízký lesík, což byla spíš provokace, ale ani tam se nic, co by mohlo souviset, nenašlo. Silnice vedla k hranicím, ale tohle místo bylo už dost daleko za posledním bordelem a za posledním parkovištěm, kde holky obvykle postávaly.
Usoudili jsme, že ji tady někdo vyhodil už mrtvou. Doktor podle rýh na krku na místě usoudil, že byla uškrcena, nejspíš nějakou šňůrou, mrtvá byla asi týden. Tady ji vyhodili brzy po smrti, víc po pitvě.
Takže nemáme nic. Nemáme totožnost, nemáme jedinou stopu, jen tělo. Nechal jsem rychle udělat fotky obličeje, poslal jsem technika na soudní, ať se s doktory dohodne a ať to pak nějak „zcivilizuje“, není úplně dobré lidem ukazovat surovou, neupravenou fotku mrtvoly týden po smrti.
To už byla bloncka naše, tedy oficiálně na kriminálce, takže jakmile byly fotky, poslal jsem ji s mladým na spanilou jízdu po zdejších bordelech a provařených parkovištích. Mladej se hned zaradoval.
„Paráda, můžu si přispat, bordely otvíraj až ve dvě“.
„Pracovní doba začíná v sedm“, sdělil jsem mu oznamovacím tonem.
„Ty tu budeš v půl sedmý“, štěkla bloncka, až nadskočil.
Zabořila nos do zatím hubeného spisu a dělala, že nic a nikoho nevidí. Technici se ale tentokrát vytáhli, fotky byly hotový ještě ten den. Se zaujetím si je prohlížela. Ta holka měla „čuch“, to jsem pochopil ještě když byla u nás na stáži. Navíc jako policajtka z hlídkový služby měla dost slušnej přehled o všech a o všem, co nás mohlo zajímat v celým městě. Už jsem věděl, jak to vypadá, když do toho jde naplno.
Bloncka s naším mladým vyrazili po parkovištích a všech bordelech v proflaklém městečku u hranic. My se starším parťákem jsme se rozhodli s fotkou objet naše starý známý firmy a taky naše „federální kriminální ústředny“. To byly nudící se dámy vyššího věku, které viděly a věděly všechno o svých sousedech, jejich návštěvách, větších nákupech, milencích a milenkách, autech, kolech i kaktusech na balkóně. Když to s nimi člověk uměl, mohl se hodně dozvědět. Jen to chtělo čas, člověk se obvykle dozvěděl i to, co nechtěl.
Ženu nikdo nepohřešoval, ale mohla to být cizinka, která tu pracovala na vlastní pěst. To by byl malér, tehdy jsme neměli takové možnosti mezinárodní spolupráce, databáze DNA a otisků. Co jsme sami nezjistili, to jsme neměli.
Měli jsme přibližně čas smrti, potvrzené uškrcení jako příčinu smrti, toxi i alkohol s podivem negativní. Věk mrtvé přibližně 35 let. Podle posmrtných skvrn a odřenin bylo potvrzeno i vytažení mrtvé z auta. Na šatech technici našli vlákna z koberců. Byly to dva typy, zřejmě koberec z místa činu a kobereček v autě. Šňůra, kterou byla žena uškrcena, byla dost silná, určitě to nebyla prádelní šňůra, nejspíš nějaká ozdobná dekorace.
„Jo, ještě něco, nevím, jak je to pro vás zajímavé, ale byla těhotná. Třetí měsíc“, sdělil mi patolog, když mi podával kompletní zprávu.
„Tak jo, něco máme“, ujala se bloncka role mluvčí.
„Na parkoviště ji vozil nějaký chlápek, o pár let starší než ona. Vždycky ji vysadil a odjel, pak mu zavolala a on ji odvezl. Auto bylo větší, mělo modrou metalízu. Do telefonu mluvila česky. Čas od času měnili parkoviště“.
„Co to auto? Velký, modrý, to nám moc nepomůže“.
„Holky nevědí, co je to za značku, natož model, ale poznávačku mělo českou“, doplnil mladej.
„No tak to sepište“.
„Ford Granada“, vypadlo z bloncky. „Těch tu moc není, jeden stává u toho věžáku v sídlišti“.
Prolustroval jsem databázi, Fordů Granada v modré metalíze jsem našel asi pět, ale ani jeden nebyl registrovaný v našem městě.
„Tak mládeži, nezbude nám, než si na něj počíhat a hoďte sebou, hledat, najít, zjistit, ale nejdřív zajeďte za těma holkama s fotkou toho auta, ať nešlápnem úplně vedle“.
„Auto sedí, prý je to ono, takovým ji tam vozil, ale u věžáku nestojí“, podali hlášku bloncka s mladým.
Nic jiného jsme v tu chvíli neměli, tak zkusíme číhat na to auto a prověřit majitele všech pěti kousků. Požádali jsme o spolupráci kolegy z měst, kde se modré Granady vyskytovaly. Čtyři majitelé byli bezúhonní a auta neopustila svou oblast. Páté bylo zajímavější, majitel ho půjčil bratrovi.
Bratr sice neměl trvalý pobyt v našem městě, ale na něj se už podíváme sami. My dva staří pánové si uděláme výlet a mladý ať se ještě poohlídnou ve městě.
Oběhnou věžák a přilehlé domy na sídlišti, budou zvonit a vyptávat se. Třeba se to auto objeví.
Majitel zajímavého auta poskytl i adresu bratra, takže jsme vyrazili 100 kilometrů na návštěvu. Okresní sice pindal kvůli úsporám, hladová léta, trapně se šetřilo na benzínu a policajti, místo aby hlídkovali, stávali na výpadovkách a namátkově zastavovali auta, ale povolil.
Vyrazili jsme. Měli jsme štěstí, pán byl doma, takže jsme se dozvěděli, že auto půjčil svému známému. Prý se občas zdržuje v našem městě, ale trvalé bydliště tam nemá. To má u rodičů v jedné jihočeské vsi. Prý má nějaký kšefty v Německu.
„To je jeho manželka, Karolína“, zareagoval na fotku. Samozřejmě jsme ji měli s sebou, člověk nikdy neví. Takže se cesta vyplatila, měli jsme totožnost mrtvé a prvního podezřelého.
Kterej normální chlap nepostrádá manželku? Možná má důvod, ale dokud to nezjistíme, je podezřelý a musíme ho vyslechnout. Nejdřív ho ale budeme muset najít.
Bloncka s mladým taky nezaháleli, ono i to pitomý vytěžování, který spočívá v otravování lidí z okolí, který může mít souvislost s případem a který žádnej policajt nemá rád, může přinést výsledky.
„Připadám si vždycky jako agent s teplou vodou“, komentoval to jednou mladej.
Jediná bloncka se v tom vyžívala, ale její mozek měl zřejmě nějaký speciální program, který ukládal i informace momentálně nedůležité, aby je v pravý čas a v úplně jiné souvislosti vyplivl.
Tentokrát to vůbec nebyla marná práce, podařilo se jim vyšťourat byt, ve kterém se ti dva zdržovali. Auto, ani ti dva se neobjevili ode dne vraždy. Byt byl družstevní, pronajímal jim ho majitel. Povolení k prohlídce nebyl problém a majitele bytu jsme požádali, aby se zúčastnil jako nezúčastněná osoba.
Tedy osoba nezúčastněná na trestném činu. Zároveň mohl poskytnout svědectví, jestli se v bytě něco nezměnilo, nebo neztratilo, pronajímal ho totiž zařízený.
Byt byl zrekonstruovaný, žádný umakart v koupelně, všude dlažba a zařízení rustikální. Tehdy se to v lepších kruzích prostě patřilo. Takový byt se dal pronajmout mnohem dráž, pochopitelně. Taková rustikální stěna stála i v bazaru víc než nová v běžném obchodě s nábytkem. Vím to, protože jsem se zhrozil, když po ní zatoužila manželka. V duchu jsem to spočítal a bylo jasné, že zařízení bytu nebylo zrovna za láci.
Majitel bytu si všiml, že v obyváku, pod konferenčním stolkem, z masivu a dlaždicemi na ploše, jak jinak, chybí koberec.
„Ne, pravej peršan to nebyl, syntetika, jasně, voni to lidi ničí“.
Takže koberec 3×2 metry s perským vzorem v odstínech hnědé. No vida, taková vlákna jsme našli na šatech mrtvé a zabalit do takového koberce se dá taky ledacos. Jenomže se asi mrtvola do auta nevešla i s kobercem.
Taky byly v bytě závěsy z nějakého čehosi, co imitovalo samet, uchycené ozdobnou šňůrou se střapcem. V ložnici jedna šňůra chyběla. Zřejmě máme místo činu.
Dál jsme se dozvěděli, že před několika měsíci měli nájemníci občas problém s placením, ale v poslední době už platili vždycky včas.
Na to, že ve skříních zůstalo oblečení a osobní věci, byl byt vzorně uklizený. Jako by tu vlastně nikdo nežil, až na trochu obvyklého prachu, který se tu nashromáždil od doby, kdy tu nikdo nebyl.
Nějaké otisky technik přece jen objevil na vnitřních stranách dvířek. Na vnějších plochách nebylo nic, někdo si dal pečlivou práci s úklidem, ale protřelý kriminálník to nebyl, ten by si na vnitřní plochy vzpomněl. Lednice byla prázdná, ta byla pečlivě vytřená i zevnitř.
Vyhlásili jsme pátrání po podezřelém, pro jistotu i v Německu a požádali jihočeské kolegy o součinnost, aby prověřili místo jeho trvalého bydliště u rodičů. Nic, zřejmě se někde dobře zašil.
Zajištěné otisky patřily těm dvěma, žádný div, ale třetí, zachycený na vnitřní hraně dvířek vyplivl známou zdejší firmu.
„No vida, Tonda Jiránek“, známý dealer a pasák. „Tak jedem, mládeži, najít, sebrat, přivézt a vemte si modrou Feldu, ty bílý jsou podezřelý“, vyhnal jsem bloncku s mladým do akce.
On totiž Toník rád zdrhal, tak ho přece nebudu honit já, na starý kolena. No jo, byl jsem už tehdy malinko blahobytný, doktorka furt brblala, že bych měl shodit pár kil.
Jiránek se drbal na hlavě, až mu lupy padaly z hlavy, brblal, že neví, nezná, neviděl, neslyšel.
„Jiránku, ten otisk se v tom bytě nevyskytl náhodou, nechceš mi tvrdit, že to byl mimozemšťan? Jestli jo, zavřu tě za vloupačku!“
„No jó, votisk, pane majore, to jó“, povídá Jiránek. V mezičase mě totiž povýšili a mezi galerku se to rozkřiklo rychlostí blesku.
Prý byl „poradcem“ manžela naší oběti. Radil mu, jak pást holku.
„No ale bylo to těžký, to vona nechtěla, tak ji mlátil. To se vždycky chytli a vona ječela, jak blbá. Dyk vo nic nejde, no né?“
O vraždě on nic neví, najednou oba zmizeli a byli pryč, telefony nefungovaly, ani jeden a doma taky nikdo neotvíral. Čas zmizení se shodoval s časem vraždy.
„Tak vo nějakým koberci nic nevím, pak už jsem v tom bytě nebyl, když nikdo nevotvíral. Jo vona snad měla bejt v tom. To by měl dobrý, za těhotný holky některý platěj víc. Mnohem víc.“
Jiránek byl profík, měl vždycky tři, čtyři holky, tak tohle musel vědět.
„Hele Jiránku, on ti za to razení platil?“
Zajímalo mě to ze zvědavosti, nic bych s tím neudělal, zákon na tyhle rejdy tehdy nepamatoval ani v nejmenším.
„Jo, já vám to řeknu a vy mě zavřete.“
Bůh ví, že bych chtěl, ale nikdo na to nepamatoval. Zákon na to nepamatoval, ty holky neměly nikde zastání. Čas od času se stalo, že jsme je sebrali a když se nechtěly vrátit, blonka byla schopná je naložit do svýho auta a odvézt je do bezpečí. To jsem věděl jenom já. Právem, jak se ukázalo později, nevěřila ani kolegům. Ty holky nechtěly ani svědčit. Bály se a oprávněně.
Tohle nebyla jediná mrtvá holka a tomu se dalo předejít, kdyby existovala vůbec nějaká prevence a kontrola. My jsme se mohli strhat a spousta věcí se pak zametla pod koberec.
Tohle se jevilo jako jiný případ. Spíš domácí násilí, které skončilo vraždou. Musela se strašně bát, ty příběhy neposlušných holek v tomhle lidským podsvětí kolovaly jako odstrašující příklad.
Jiránek byl nýmand v tomhle světě, ty holky pro něj dělaly dobrovolně, víceméně tedy, sloužil spíš jako ochranka a za to mu platily.
Nastal čas bezčasí, neměli jsme auto, ani podezřelého manžela. Uběhlo pár týdnů, nic dalšího se neobjevilo.
Jednoho dne volal vyděšený majitel bytu. Při vší smůle ale volal na 158 a než se to dostalo k nám, vyrazila tam uniformovaná hlídka.
Bloncka proletěla kanclem, až se za ní skácela židle, v patách za ní mladej, cestou se ještě polejval kafem, nakonec odložil hrnek do umývadla u dveří a vysprintovali dolů po schodech s řevem: „Otvírat, otvírat!“
Tehdy byly po chodbách mezi odděleními mříže a byla tam služba. Neutekla ani myš. Slyšel jsem, jak se otevírají zámky. Tenhle závod nevyhrajem, takže jsme s kolegou sjeli důstojně výtahem a vzali si další auto.
Tohle znám jen z vyprávění. Jak jsem znal bloncku, mladej ani moc nepřeháněl. Auto bez majáku, dupla na to a prolítla městem, místy v protisměru, prostě tam hodila blikačky a troubila, jak o život. Brala to přes trávníky a obrubníky a ve finále se narvala před houkajicí pomalovaný auto. Ti nevěděli, která bije, tak tak stihli přibrzdit, když se drze nacpala před ně.
Ty auta byly profláklý, navíc bloncka s těmi vlasy svítila do dálky a občas to bylo taky „auto bez řidiče“, takže jim to rychle docvaklo. No já bych na to nespoléhal. Pak se s autem narvala centimetr od vchodových dveří. Dneska by jí za to snad zavřeli.
To už jsem viděl, když jsme dorazili. Nahoru vyrazili i s uniformovanými, no alespoň odpadnou blbý výmluvy, že pachatel, tedy vlastně ještě „jen“ podezřelý, nevěděl, že je to policie. Soudy na to tehdy rády slyšely.
Když jsme dorazili na místo, bylo po všem. Dveře otevřené, podezřelý v poutech.
Majitel bytu se choulil v koutě na chodbě. Pamatoval si mě.
„Pane majore, já ho tam zamkl, nebudu z toho mít potíže?“
„Ne, dostanete metál. Díky.“
Akční bloncka, ani mladej se poněkud nezdržovali s formálními náležitostmi, takže jsem našemu podezřelému předložil příkaz k zatčení a s dalším méně akčním, zato rozumnějším kolegou, jsme si manžela zavražděné naložili, odvezeme ho sami.
„Vy dva musíte najít to auto, bez toho jsme totálně nahraný“, vyslal jsem ty dva znovu do terénu, aby obrátili město naruby.
„Najdem, kdybych ho měl osobně vykopat“, kasal se mladej.
„Najdem, odchytíme si Jiránka“, byla pragmatičtější bloncka. Drze po vysílačce zaktualizovala pátrání a nad „obláčkově modrou metalýzou“ se policajti chechtali ještě pět let.
Jeden z policistů si vzpomněl, že cestou do práce něco takového zahlédl zajíždět na lesní cestu mezi vesnicemi směrem k rybníku. „Obláčkově modrá“ zřejmě zabrala.
Mladej s blonckou vyrazili na místo a modrou Granadu našli. Vratili se s autem, zabláceným až po střechu, sami vypadali jako Jožin z bažin. Zapadli a jak různě tlačili a postrkovali auto, stříkající bláto měli všude.
„Zaplatíte za čištění a teď mazejte domů, dát se do pořádku“.
Podezřelého jsme strčili do cépezety, tedy cely předběžného zadržení. Měli jsme 24 hodin, možná 48 na expertizu auta, které jsme museli nechat vytáhnout a dopravit k nám. Vrhli se na něj technici.
Druhý den ráno jsem ještě vyslal bloncku s mladým pro Jiránka, jestli by se neráčil dostavit k výslechu.
„Jemně buďte tak laskavi, nic na něj nemáme“.
„Jistě, pane majore“.
Z Jiránka to lezlo pomalu, ale přece úspěch. Náš podezřelý mu daroval koberec! Tak to byl samozřejmě hotový poklad. Šňůru, kterou byl převázaný, sice hned vyhodil, ale taky dobrý úlovek, už to, že tam byla. Takže se po vraždě ještě museli pánové vidět.
Koberec Jiránek vydal bez protestů, taky aby ne, spolupachatelství vraždy není nic moc.
Technici odvedli svou práci, v autě našli stopy vláken z oblečení i z koberce, ta, která se zachytila na oblečení, vlasy zavražděné, vlákna koberečku z auta taky seděla. Zároveň vyloučili, že by auto používal někdo jiný, než bratr majitele a manželé, tedy oběť a pachatel. To víte, všechno nevysajete vysavačem.
Dalo by se říct, že pod tíhou důkazů se pachatel přiznal. Žena trvala na tom, že s tím skončí, odmítla jít na potrat a …prý ji nechtěl zabít, jen postrašit.
