Článek
Ne že by mě to nějak hluboce zaujalo, ale jedna pasáž byla věnována domácím mazlíčkům. V této souvislosti doufám, že lidé propadající panice při pohledu na psa, nebo kočku, hroutící se hrůzou, aby na ně, či na jejich dítko nepřeskočil nějaký ten bacil, návštěvu u nás vynechají.
Stejně tak lidé, kteří nerespektují náš životní styl a režim našeho obydlí. Občas mě totiž děsí, co někoho pudí jít na navštěvu k někomu, s kým nesdílí a zjevně nehodlá sdílet životní styl, ani zájmy. Nejlépe ještě o tom napsat ať už na sociální sítě, či nějaký článeček, jak se na návštěvě málem zhroutila. Obvykle podobné skvosty totiž tvoří ženy.
Nejen že tím degradují ostatní ženy, obvykle je totiž ve svatém rozhořčení nenapadne, že v domácnosti žijí i jiní členové, ale i samy sebe, protože když se mi někde nelíbí, prostě tam nejdu. Pokud už se musíme sejít, můžeme i jinde, například v kavárně.
Jestliže už tedy nutně musím viset někomu na krku až tak, že lezu na návštěvu někam, kde to nesnáším, musím minimálně zachovat respekt k lidem, které navštívím a také respekt k jejich životnímu stylu.
V našem venkovském domě jednoduše není prostor pro „přejemnělé“ městské lidi. Žijí tu s námi naši psi, nosíme tu dřevo, topíme v kamnech a prach, který se v bytečku nasbírá za týden, tu mám za hodinu.
Bylo by fajn naučit se respektovat navzájem. Pak se můžeme navštěvovat bez hořké pachuti toho, že hostům není něčí domov vhod. Nebo volit druhou variantu, tedy nenavštěvovat se.
Je poněkud trapné číst článek „o kamarádce“, která neměla dost naklizeno, měla doma „hygienicky nebezpečného“ psa nebo kočku a neměla ustláno v ložnici.
Byť je takový článek obvykle anonymní a identitu kamarádky neprozrazuje, je to, jako by jí někdo rozrazil dveře, aby se ostatní mohli přiživit na pocitu vlastní dokonalosti. Vlastně je to stejné „drbání“, jako když dvě tetky na návsi pomlouvají Mařku, že neměla v neděli na stole ubrus.
Čas od času se také někde píše, jak vypadá a jak se chová dáma. Skutečná dáma, když už někam vejde, nedá najevo, že by viděla nebo zažívala něco mimořádného a už vůbec s tím nejde na trh senzací. S výjimkou jediného případu, totiž když chce pomoci.
Současné ženy toho mají naloženo až dost. Není vhodná doba se navzájem ještě veřejně shazovat pomluvami a promluvami o tom, jak vést domácnost. To snad bylo žádoucí v lepších rodinách za první republiky, kde měla paní domu k ruce služku, nebyla zaměstnaná a domácnost a děti byly jejím životním úkolem i údělem.
Doba pokročila, tak snad nebudeme hodnotit, jestli má paní domu dost naškrobené dečky a psa správně uvázaného u boudy.
Nehodlám být „správnou hostitelkou“, své psí komando nehodlám nikam zavírat, protože není jedovaté. Pokud má někdo alergii, je mi to líto, můžeme se sejít jinde. Můj život je můj a pokud se někomu nelíbí, očekávám jediné, že se mi zdvořile vyhne. Rozhodně neočekávám, že mě bude milovat a bude mi stůj co stůj vnucovat svůj obraz světa. Nebo domácnosti.
Nakonec, to mě naučila moje drahá máti, žádný úklid a mytí nádobí po obědě, žádné kafíčkové návštevy, špinavé nádobí šupky do dřezu a pryč, rychle ven na výlet. Nádobí ještě nikdy nikomu nikam neuteklo.
