Článek
Žádného ze svých kamarádů jsem nevídala často, na to nebyli dost usedlí a doma se nikdy příliš neohřáli. Navíc jejich doma bylo vždycky dost daleko od toho mého.
Zato dokázali vtrhnout do domu bez ohlášení, když měli cestu okolo. Cestou okolo bylo v podstatě cokoliv, co bylo pod 100 km. Náramně si pochvalovali dálnice, protože pamatovali doby, kdy se na Slovensko ploužili kdesi přes Beskydy, uvízli ve vánici, nebo bez kapky benzinu v nádrži, bez benzínky v dohledu a až ráno.
Vídali jsme se na různých akcích, většinou v zimě, profesí různých, majetků také, ale nikdo nic nebral příliš vážně, ani sebe. Když někdo zahlásil, že by potřeboval přespat, v případě potřeby se mu nechaly klíče ve schránce, nebo u sousedky.
To se pak člověk po příchodu domů setkal s uvařeným jídlem, nebo zásobami domácích uzenin z Moravy a také záplavy alkoholu. Vidíme se, a to je důvod k oslavě. O mně se vědělo, že jsem frfňa, pálenku, ani domácí, nepiju, takže nikdy nechyběla lahev vína. Jen ten Ostravar z Ostravy nikdo nepřechroupával, kromě kluků Ostravaků. Chybí čárka? Tak je to správně.
„Přivezu ti maso pro psy, dorazím asi v jednu“.
Jako vážně v jednu, nikoliv ve třináct hodin odpoledne. V jednu jsem mrtvá.
Koukám na duchařský film, příjemně, hororově vyděšená, jsem sama doma. Venku fučí sněhová vánice. Bum, prásk, sněhová koule mi vletí do okna. Hrůzou nadskočím. Bujaří hoši z Beskyd povykují pod oknem.
Nedostali se na kopec, kde se konají závody psích spřežení. Moji zítřejší soupeři. Na mraze je nenechám, také potřebují nakrmit a napojit šest, nebo osm psů. Nakonec se dopočítají deseti.
Nějak se to udělá, jasně. Sousedi mají vlčí vytí místo nočního hororu. Tenkrát se lidi neudávali pro každé opominutí slušného soužití, zítra za nimi zaběhnu s lahví něčeho dobrého a omluvou.
Když nám vítr odvanul kus plotu a střechy, stačilo zavolat, za půl dne bylo hotovo. Když měl člověk splín, stačilo zavolat, nebo vyrazit za někým, komu se dalo vyplakat na rameni. Věděli jsme, že tam daleko někdo je.
Pak začali odcházet na druhý břeh. Doufám, že na mně počkají. Určitě se občas chytají za hlavu, co za hrůzy tu zase provozuji, ale zrovna oni mi něco budou povídat. Nemuseli přece tak spěchat. Jenomže někdy je dobrodružství a souhra nepříznivých okolností smrtelná.
První z nich odešel, když utekl z teplé kanceláře a stal se dřevorubcem. Zavalila ho kláda.
Další kdesi na treku promokl, dostal zápal plic a když už se zdálo, že se uzdravuje, selhalo mu srdce.
Jeden se zbláznil do motorek a někdo mu nedal přednost, druhý se utopil kdesi v ledovém jezeře.
Poslední kamarád odešel kdesi v daleké cizině, kam vyrazil za dobrodružstvím a zřítil se ze skály.
Ne že bych neměla kamarádky na kafe, jistě, ty by nenapadlo, aby kdesi lezly po skalách, kácely stromy, nebo jezdily na rychlých mašinách. Také by je nenapadlo někam vtrhnout bez ohlášení, nebo mi lozit v lednici a ve spíži, aby uvařily oběd.
Vlastně nevím, jestli je v současné společnosti vůbec místo na takové divočiny. Nejsme nějak moc usedlí? Ještě se mi nechce se usadit a být tichá, hodná holka. Stýská se mi po těch dobrodružných setkáních.
Už vůbec se mi nechce poslouchat hloupé řeči, že se na tom koni jednou zabiju, když spadne dítě, nebo mladý jezdec, opráší si zadek a jede dál. Když spadnu já, je okolo toho tyátr. No co, kdo nejezdí, nespadne.
Ne, zatím nebudu hodná. Že se něco může stát? Může, ale žiju a dokud se udržím na nohou a ruce budou sloužit, hodlám žít.
Ne že bych tomu chtěla jít naproti, ale pro jistotu, kluci, počkejte tam na mně, ať se sejdeme alespoň v příštím životě, když už jste z toho aktuálního museli utéct tak moc rychle. Zase to roztočíme.
