Článek
To je jistě hezká vize pro starší ročníky zaměstnanců. Potíž je, že to vyznívá tak, že to bude zítra a problém s lidmi 50+ bude vyřešen. Jednou stranou mince je pozitivní vyznění článku, druhou stranou je pohled do statistik.
Bohužel představa člověka, mnohdy už brzy po padesátce je ve společnosti extrémně zkreslená. Tato stále udržovaná a přiživovaná představa by snad mohla odpovídat současným osmdesátníkům. Starší zaměstnanci se údajně potýkají s neochotou se vzdělávat, nerozumí technologiím tak dobře, jako ti mladí, kteří s nimi vyrostli, jsou fyzicky oslabení a kdykoliv mohou onemocnět. Také to mají do důchodu „za pár“, je zbytečné je zaučovat.
To snad mohlo platit někdy v devadesátých letech, kdy důchod měli starší zaměstnanci takřka na dohled a mohli žít s pocitem, že už to nějak „doklepou“ bez všech nových vymyšleností, ať už v oblasti organizace, nebo technologií.
Dnešní starší zaměstnanci se naopak museli vypořádat se všemi razantními změnami doslova za pochodu, kdy ani nadřízení často nevěděli, kudy vlastně vede správná cesta, vypořádávali se s novými výkřiky technologie, která byla takřka v plenkách, málokdo s ní uměl zacházet, nebylo, od koho se učit, všechno bylo poruchové a nepoměrně složitější než dnes.
Jak je tedy možné, že ve společnosti, a především u zaměstnavatelů stále přetrvávají zkreslené představy zaměstnavatelů a personalistů o „dinosaurech“? To oni bohužel a ke své škodě přeskočili 30 let vývoje společnosti a lidí v ní žijících.
Přes neustálé stížnosti o tom, jak mladí „práci moc nedají“, nejraději by pracovali výhradně z domova v pyžamu, dovolenou by chtěli, kdykoliv si zamanou a výpověď posílají SMSkou, zaměstnavatelé stále jedou v křečovitém módu „mladých, dynamických zaměstnanců“. Přesto, že jim dávají výpověď mnohem dřív, než by starší zaměstnanec odešel do důchodu.
Představa, že se fenomén starších, nežádoucích zaměstnanců vyřeší sám od sebe tím, že vzhledem k nízké porodnosti bude mladých potenciálních zaměstnanců ubývat, je mylný. Zatím jich stále není dost málo.
Společnost stále zasahuje vlna ageismu vůči starším, který je řekněme povolený a vlastně poslední baštou, kde ještě lze zcela beztrestně porušovat zásady určité korektnosti. Tomu pochopitelně podléhají i zaměstnavatelé.
Nikdo se nepřizná k tomu, že nezaměstná ženu, protože nechce rušivý element v mužském kolektivu, že nezaměstná muže, protože pro určitou pozici má vyhraněnou představu ženy. Dá se to obejít a také se to obchází, ale je to nepohodlné, a právě ona nepohodlnost je natolik zatěžující, že se bariéry pomalu prolamují.
Přiznat se, že do mladého kolektivu staré nepřijímám, protože mám své zkreslené představy, je pořád v normě. Pořád padají nepřípustné argumenty zcela veřejně a bez obav. Trik se zněním nabídky práce v podobě „mladý, dynamický kolektiv“ zdánlivě nic neporušuje. Je to však skryté varování pro „stařešiny“, že se vůbec nemusí namáhat se zasíláním životopisu.
Nikdo nesmí být diskriminován, je rovněž nekorektní zmiňovat různé skupiny občanů a přisuzovat jim společné vlastnosti výhradně v negativní podobě a přes rádoby povzbudivé informace o tom, jak jsou starší zaměstnanci odlišní od mladých v pozitivním duchu, se myšlení zaměstnavatelů a personalistů nemění.
Pravdou rovněž je, že starší zaměstnanci mohou vzbuzovat dojem určité nevzdělanosti, obzvláště v některých oborech to může být patrné, protože se už pomalu, ale jistě zapomíná na skutečnost, že mnohým se požadavek na vzdělání změnil doslova přes noc. Maturita je dnes poněkud devalvována zvýšeným požadavkem na VŠ vzdělání. Pomíjí se skutečnost, že existovalo něco, čemu se říkalo celoživotní vzděláváni. Tito lidé byli připravení, že kdykoliv se změní podmínky, musí se dále vzdělávat. Jen se k tomu nedávaly tituly, ani certifikáty.
Dnes sice úřady práce usilovně rekvalifikují a vystavují certifikáty, ale moc platné to není, nikdo těmto certifikovaným „odborníkům“ nevěří. Nikdo se totiž nebude namáhat studovat historii těchto zaměstnanců, protože neumí vyhodnotit a vlastně se ani nenamáhá vyhodnocovat jejich skutečné znalosti.
Je třeba změnit zastaralé představy o starších zaměstnancích, tady by k různým stávajícím pobídkám úřady práce měly přidat i nějaký nový koncept, například sami nabídnout zaměstnavatelům vhodné adepty na dané pozice. Koncept, kdy se člověk musí starat, doprošovat o práci, studovat poněkud trapné návody, jak sepsat líbivý, unifikovaný životopis a stejně tak působit na pohovoru, je ve své podstatě zastaralý.
Když něčeho není na trhu dostatek, v našem případě zaměstnanců, měl by být aktivním článkem v procesu zaměstnavatel. Může si prostudovat nabídku a sám oslovit vhodné kandidáty a v tom by úřad práce mohl významně pomoci. Automaticky by nabídl i starší zaměstnance.
Chce to skutečnou změnu, protože dokud zaměstnavatelé budou lpět na svých zastaralých postupech a zůstanou zakutaní ve svých mylných představách, nic se nezmění. Tady by úřady práce mohly udělat krok vpřed svou nabídkou.
Je jiné posílat životopis a jít na pohovor někam, kde už mají předběžný zájem, nebo se naopak vlamovat do zavřených dveří.
Trochu jiná je situace u seniorů, kteří již jsou v důchodovém věku, o ty zájem firmy naopak projevují mnohem častěji než dřív. Je totiž vcelku jednoduché nechat na jeho pozici někoho, kdo se odvděčil, zaměstnavateli to navíc přináší určitou výhodu v nižších odvodech na zdravotní a sociální pojištění. Zatímco důchodci se pomalu, ale jistě stávají žádaným zbožím, o lidech v předdůchodovém věku se totéž říct nedá.
Zdroj:
https://www.businessinfo.cz/clanky/i-pres-nedostatek-zamestnancu-si-cesi-nad-55-let-si-mysli-ze-najit-praci-je-kvuli-veku-problem/
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-firmy-chteji-udrzet-seniorni-lidi-275359
