Článek
Můj muž nebyl nijak vybíravý v jídle, ale držel se starých osvědčených receptů. To ale nebylo nic pro mne. Já jsem ráda experimentovala a užívala si nezvyklých pokrmů. Abych nemusela vařit dvojí jídlo, bylo pro mne jednodušší občas si ingredience prostě vymyslet. Tak například Jaroslav měl rád houby, ale jen ty z lesa. Sám rozlišoval houby lesní, stromové a loukové. Často jsem na sídlišti nasbírala hlívy, líhy, penízovky nebo čirůvky. Moc mu chutnaly. Pro něho ovšem byly z lesa přivezené ráno dědečkem.
Měla jsem kamaráda, který vlastnil farmu s nutriemi a občas mi jednu dal. Tak to by Jarda skutečně nepozřel. Proto jsem ji vydávala za králíka od babičky. Nutriovým obědem byl nadšený. A pak přišla zrada. Malá Janička si potají schovala hlodavcovy oranžové zuby a tatínkovi se s nimi pochlubila, že se dívala, jak jsem zvíře upravovala. Bylo z toho doma dost vysvětlování. Musela jsem slíbit, že už budu vždy říkat pravdu. To se však nedalo vydržet.
Jednou mně přinesl známý myslivec zastřeleného havrana. Chtěla jsem sice vránu, ale ty zde tenkrát nebyly. Uvařila jsem z něj výbornou žlutou polévku, tělo naplnila nádivkou a upekla. Všichni jsme se nacpali, za ušima boule. Opět to byl holoubek od dědečka. Malá Jana chtěla být důležitá a prozradila, že to byl havran a že ještě jsou v odpadkovém koši nějaká zachycená černá peříčka. Táta dcerce nabízel 25 Kčs, což bylo tenkrát pro malé dítě mnoho peněz, aby zbytek masa vyhodila do popelnice. Místo likvidace pochoutky přednesla Jana přednášku o hospodaření s jídlem. Proč by to měla vyhazovat, když nám to všem tolik chutnalo. Pomohlo to. Už jsem vícekrát nemusela mořskou štiku, tenkrát 5 Kčs/kg, vydávat za pstruha, který stál 45 Kčs.
