Článek
Během 2. světové války a ještě několik let po ní jsme bydleli ve vesnici ve východních Čechách. V té době jsem jako dítě často trpěla zánětem nosohltanu s teplotou a vyčerpaností. Přes dva domky od nás bydlel a ordinoval lékař MUDR Etrych, který se přátelil s mým otcem. Jakmile jsem ulehla s horečkou, rychle přiběhl mne prohlédnout. Dlouhé poslouchání mě nevadilo, ale jen jsem nenáviděla jeho řeči typu: „Mařenko, udělej Kašpárka a zahýbej nožičkama a ručičkama.“ Tehdy jsem nevěděla, že mě prověřuje, zda nejsem ochrnutá. Byla zde epidemie obrny a několik mých spolužáků jí onemocnělo s trvalými následky. Dělat ze sebe Kašpárka bylo pod mou důstojnost. Vymyslela jsem si na něj podle dětského rozumu dokonalou pomstu. Vystuduji medicínu a jako lékařka ho vyštípu z jeho ordinace i bytu, nastěhuji se tam sama a on umře hlady. Skutečně jsem lékařství v Praze na Karlově univerzitě úspěšně dokončila, i když od mého dětského rozhodnutí uplynulo 16 let. Nikdy jsem o tom nikomu neřekla.
Asi v 80. letech minulého století jsem byla delegována jako host do okresního města na slavnostní zdravotnické shromáždění. Tam jsem byla vyzvána, abych přednesla příspěvek o úspěších zdejšího zdravotnictví. Neměla jsem nic připraveného. Razila jsem totiž heslo: „Každý diskusní příspěvek okrádá pracující o volný čas.“ Něco jsem ale říci musela. Cestou k mikrofonu jsem uviděla MUDR Etrycha , který byl též pozván na zdravotnickou slavnost, již jako důchodce. Svůj kratičký proslov jsem zahájila slovy: „Vidím zde doktora Etrycha, kvůli kterému jsem vystudovala medicínu.“ Po skončení shromáždění za mnou jmenovaný lékař přišel se slzami v očích, že mu nikdo nikdy neudělal na veřejnosti větší radost jako já. Moc jsem se styděla, protože jen já jsem věděla, jak to bylo s mým studiem doopravdy.
