Článek
V sedmdesátých letech minulého století jsem jela s Čedokem na poznávací zájezd do Itálie. Ležet na pláži, potírat se tukem a obracet se jako kuře na rožni mne nikdy nebavilo. Putovní cestování po Itálii bylo něco pro mne. Na takové zájezdy jsem jezdila zásadně sama. Muž se raději rekreoval v československých lázních a děti jsme tenkrát ještě neměli.
Měla jsem ráda ruch v přístavech. V Neapoli byla zaparkována ponorka NATO a davy Italů stály frontu na její prohlídku. Sedla jsem si na lavičku a pozorovala cvrkot, hlavně, jestli domorodci ukazují nějaké doklady. Neukazovali nic. Musím předeslat, že my Češi jsme po kontrole na letišti museli odevzdat pasy našemu průvodci a byli jsme tedy bez jakékoliv ochrany. Srdce mi tlouklo strachem, ale zvědavost byla silnější. Vmísila jsem se do italské skupiny a vše si důkladně prohlédla. Vzhledem k tomu, že z války trpím klaustrofobií, byla to pro mne dost hrůza. Stále jsem si musela připomínat, že v té době má asi málo Čechů tuto možnost. Několik místních se mi snažilo něco říci, ale já jasem jen ukazovala, že neslyším. Vše dobře dopadlo, jen jsem si tu hluchotu asi přivolala. Dnes v 85 letech slyším velmi málo.
