Článek
Dcera se narodila s vývojovou vadou - měla špatně postavené čelisti. Náprava byla snadná, ale dlouhodobá. Řešila se nočním nošením snímacího rovnátka. Začínala ve 3 letech. Byl tam jediný problém, aby aparátek skutečně každou noc nosila. Přesvědčila jsem ji, že má něco, co každý nemá a že jí můžou některé děti závidět.
V roce 1971 ještě běžně lítaly děti za barákem. Janička odešla k zadnímu vchodu domu a já jsem otevřeným oknem slyšela: „Puč mi ty zuby, já ti pučím koloběžku.“
Za chvilku. „Puč mi ty zuby, já ti pučím kočárek.“
Vykouknu z okna a vidím stát frontu dětí, v čele Janička, která půjčovala rovnátko dalším a vybírala za to různé benefity. Byla na své „zuby“ náramně hrdá. Obchodování jsem jí bohužel musela přerušit, rovnátko vydrhnout a vysvětlit, že by jí ho někdo mohl zničit.
Druhý den tluče nějaký cizí klučík na dveře (na zvonek ještě nedosáhl) a říká: „Můj tatínek má hodně peněz, on mi ty zuby taky koupí, ale neví kde. Tak mi jenom řekněte, kam má jít.“ Odešel zklamaný.
Od té doby dcerka aparátek milovala a nosila ho poctivě každou noc do 15 let a vůbec jí nepřekážel. Zachránil ji před obličejem připomínajícím myš nebo ptáčka.
A protože se většinou dědí to špatné, podobnou vadu měl i její syn. Také nosil rovnátko. Dnes je z něho dospělý muž a nikdo by nepoznal že on i jeho máma nosili v dětství „zuby“.
