Článek
Před několika lety jsem měla pro důchodce velmi výhodný seniorpas pro jízdy vlakem. Plně jsem ho využívala každý týden na cestu do Bělovsi pro minerálku Idu. Celý vlak se skládal ze dvou vagonů. První vůz často obsadili uječení školní puberťáci jedoucí na výlet. Nezbylo než se přemístit do druhého. A tam to teprve začalo. Poměrně velká skupina důchodců obsadila více než polovinu všech sedadel. Byli to vždy jen asi 3 nebo 4 muži a ostatní nahluchlé stařenky. Ty doma napekly různé buchty a roznášely je po vagonu. Obdarované je s nadšením ukusovaly a drobily po uličkách. Jen jedna je nechtěla, protože jí drobečky lezou pod zuby, což jí bylo k hlasitému smíchu. Když se najedly a vysypaly drobky na zem, věnovaly se okolní krajině. U trati bylo políčko se dvěma druhy rostlin. „Podívejte se, že to ten sedlák nevypleje, takový hnědý plevel určitě ty bílé kytky udusí. Je to u zastávky, že se nestydí.“ Ostatní jí přikyvovaly a společně majitele políčka odsuzovaly. Ten „hnědý plevel“ byly statné sazenice kmínu a „bílé kytky“ plevelný rmen.
Nedaleko Náchoda se páslo stádo hovězího dobytka. „Podívej, Máňo, to jsou krásné kravičky a jak se pasou. To bude mlííííííčka!“ Všechny dámy se nahrnuly k oknům a obdivně hodně hlasitě je chválily. Muži zůstali klidní na svých sedadlech. Také mně to nedalo a podívala jsem se ven. Opravdu se tam pásl hovězí dobytek. Byli to ale mladí býčci.
A již byl vidět náchodský zámek. Sbor důchodců začal značně falešně zpívat píseň o tomto zámečku. A to už jsem ani já nevydržela a oznámila jim, že se už nedivím, že středočeské dráhy uvažují o zavedení tak zvaně tichých vagonů.
Nechci staré lidi pomlouvat. Mně samotné bylo v tu dobu 78 let a také jsem již špatně slyšela, ale rozhodně jsem při častých cestách vlakem neobtěžovala druhé cestující.
