Článek
Každý prosinec se znovu rozjíždí stejný kolotoč článků, rozhovorů, proměn „před a po“ a slibů, že právě úbytek váhy je vstupenkou do lepšího života: Když zhubneš, všechno se změní. Budeš zdravější, úspěšnější, šťastnější, milovanější. A právě proto mi přijde důležité říct nahlas, že tohle není univerzální pravda – a že pro řadu lidí, včetně mě, to tak nikdy nefungovalo.
Již kolem roku 2006 byly noviny a časopisy doslova plné příběhů o lidech, kterým hubnutí změnilo život od základu. Nezáleželo na tom, jaký problém měli: zdravotní, pracovní, vztahový. Všechno se zázračně vyřešilo ve chvíli, kdy zhubli. Zlepšilo se zdraví, našli si lepší práci, objevili se milující partneři. Jako nezletilá dívka jsem tomu naprosto propadla. Bylo velmi lákavé uvěřit, že existuje jedno univerzální řešení, jeden klíč, který otevře všechny zamčené dveře. A i když mi objektivně nadváha nijak zásadně nepřekážela, byly v mém životě věci, které jsem chtěla změnit. A vůbec se nedivím, že jsem z médií nabyla dojmu, že právě hubnutí je ta správná cesta.
Ve skutečnosti to ani nebylo tak těžké, jak se často říká. Měla jsem silnou motivaci, viděla jsem výsledky a měla pocit, že jsem na dosah nějaké zásadní životní změny. Postupně jsem zhubla deset, dvacet, třicet, čtyřicet kilogramů. Jenže ta slibovaná proměna se nedostavila. Tedy žádná proměna k lepšímu. Některé věci se sice změnily, ale rozhodně ne pozitivně. Kamarádi, kteří mě dříve brali jako „tlusťošku pro každou srandu“, byli zklamaní, že tu byl najednou místo ní člověk, který jedl hlavně zeleninu a trávil volný čas intenzivním sportem. Začala jsem být častěji nemocná. Zkrátka cokoli se změnilo, změnilo se spíš k horšímu.
Ano, bylo jednodušší sehnat oblečení. To je asi jediná jednoznačně pozitivní změna, kterou mohu s jistotou potvrdit. Často slýchám argument, že jsem zhubla moc, moc rychle, že to byl extrém. Jenže věřím, že tohle vysvětlení není celé. Kdykoli jsem v dalších dekádách svého života zhubla znovu – různě, pomaleji, „rozumněji“ – výsledek byl stejný. Žádná zásadní změna k lepšímu se nikdy nedostavila. Zájem o mě ze strany mužů nebyl, ať jsem měla na svou výšku 150 cm 100 kg, nebo třicet, nebo cokoliv mezi tím. Samotné zhubnutí ani mou fyzickou kondici nezlepšilo; zlepšila se až cvičením.
Navíc i čistě fyzicky, pocitově má každé tělo své plusy a minusy. Silnější stehna se mohou nepříjemně dřít při chůzi, ještě tlustší nohy ani nedáte k sobě, ale hubenější tělo zase znamená výraznější klouby a kosti, takže dlouhodobé sezení ve škole nebo práci je pak bolestivé, je vám i větší zima… Obojí má své výhody i nevýhody a žádná váha není automaticky „bez problémů“. Samozřejmě si uvědomuji, že statisticky je obezita spojena s řadou onemocnění a nikomu bych nedoporučovala být obézní. Zároveň ale nemohu souhlasit s tvrzením, že nižší váha z vás udělá nového člověka a že se k vám okolí začne chovat zásadně jinak.
Stále ale slýchám, že lidé po zhubnutí zažili obrovskou změnu v chování okolí a teď už nad tím spíš jen kroutím hlavou. Je docela možné, že změna, kterou popisují, nesouvisí ani tak s váhou samotnou, jako spíš s tím, že se naopak oni sami začali chovat jinak: byli sebevědomější, otevřenější, aktivnější. Samotné hubnutí ale nestačí, protože okolí si ho kolikrát ani nevšimne. Ani když snížíte svou váhu na polovinu. Fotografie „před a po“ mohou ukazovat dramatický rozdíl, ale protože hubnutí je v každém případě pomalý proces, nikdo nezhubne ze dne na den, lidé kolem vás si na změnu postupně zvyknou. A klidně se může stát, že většina vašich blízkých, která vás vídá pravidelně, si nevšimne vůbec ničeho. No a ti, s nimiž se vidíte jednou za uherský rok, ti si taky detaily vaší postavy nebudou pamatovat. Kolikrát se jim zdá, že jste přibrali nebo zhubli jen proto, že máte na sobě jiné kalhoty.
Přesně to byla moje zkušenost. Čekala jsem tenkrát už po prvních pěti nebo deseti kilech komplimenty od spolužáků. Někteří z nich si ale nevšimli ani ve chvíli, kdy jsem měla méně než polovinu původní váhy. A to je něco, o čem se příliš nemluví. Hubnutí může stát za to, ale pouze v případě vnitřní motivace. Pouze tehdy, když je člověk smířený s tím, že to nemusí mít žádný vliv na okolí a že se jeho život dramaticky nezlepší. Protože ve skutečnosti je hubnutí často přeceňováno, alespoň podle mé zkušenosti - naopak někteří lidé po zhubnutí vypadají ještě hůř než předtím, mají spoustu vytahané kůže i v obličeji atd. Mně osobně taky nikdy nefungovalo jako řešení čehokoli jiného než samotné váhy a snazšího výběru oblečení. Pak je člověk jen zklamaný, připadá si zrazený a útěchu najde v čokoládě…
