Článek
„Ten román je tak špatný, že špatným románům dělá špatné jméno,“ prohlásil o knize Da Vinciho kód britský spisovatel Salman Rushdie (78). Takto příkře se vyjádřil o bestselleru Dana Browna (61), který u nás známe také pod názvem Šifra mistra Leonarda. V něm se americký autor pokouší vyložit malbu Poslední večeře tohoto renesančního mistra v duchu tzv. teorií spiknutí. Svatý grál prý není kalich, ze kterého pil Ježíš Kristus během poslední večeře (a do něhož byla zachycena i jeho krev během ukřižování), ale klín Máří Magdalény. S ní měl mít přeživší Ježíš Kristus potomstvo, jehož pokrevní linie se údajně zachovala až do dnešních dnů. U příležitosti letošních Velikonoc stojí za to nahlédnout do zákulisí těchto protináboženských spekulací.
Základ brownovského thrilleru se nápadně podobá obsahu knihy Svatá krev a Svatý grál od Michaela Baigenta, Richarda Leigha a Henry Lincolna. Zatímco Brownův globální hit vznikl v roce 2003, jeho údajný inspirační zdroj byl publikován už o jedenáct let dříve. Spletitá síť jejich díla, v němž se to hemží konspiračně pojatými templáři, katary nebo sionskými mudrci, se odvíjí od souboru dokumentů nazvaného Tajné spisy Henriho Lobineaua. Autoři ho sice nalezli v archivu francouzské Národní knihovny, ale bylo posléze dokázáno, že údajná historie tzv. Převorství sionského, strážce těchto „alternativních“ dějin, je ve skutečnosti podvrh. Jména autorů nejsou podstatná, stačí dodat, že tento komplot je označován za největší francouzský literární podvod 20. století. Trojlístek historiků podal proti Brownovi žalobu pro porušení svých autorských práv. Bezúspěšně. Soudce Peter Smith své zamítnutí odůvodnil tím, že autor beletristického díla má při své tvorbě plné právo čerpat z pramene, který sami jeho tvůrci označili za „historický výzkum“.
Šest set šedesát šest chyb?
Ve věci Leonardovy Poslední večeře však dejme slovo skutečným odborníkům. Podle historičky Denisy Buddové z Kolumbijské univerzity je problematické vykládat vzhled svatého Jana po Kristově pravici jako ženský. „Pouhých dvacet let po jejím dokončení bylo malbu sotva vidět,“ komentuje stav díla. Leonardo totiž nepoužil stabilní techniku fresky (malbu do vlhké omítky), ale olejomalbu. Ta se brzy po dokončení začala loupat. Už dobový historik Giorgio Vasari (1511-1574) ji označil za „vyblednutou šmouhu“. Dále ji poškodila povodeň a napoleonští vojáci, kteří si v kapli, kde se nachází, zřídili stáje. V roce 1821 došlo k pokusu ji úplně odstranit, v následujících staletích byla mnohokrát — více méně neúspěšně — restaurována. O původní fyziognomii postav se tedy můžeme jen dohadovat.
Ruka s nožem, která se podle Browna „vznáší ve vzduchoprázdnu“ ve skutečnosti patří svatému Petrovi. Podle Buddové má symbolizovat světcovu předtuchu, neboť jím záhy uřízne ucho římského vojáka při obraně Ježíše Krista. O čem dál spekuluje Dan Brown? Pyramida na nádvoří pařížského muzea Louvre se prý skládá ze satanistického počtu 666 skleněných dlaždic. Podle tiskového mluvčího čínského architekta I. M. Peie, autora návrhu, je jich ve skutečnosti 698. Také neplatí, že „Římané nazývali zkoumání anagramů ars magna - velké umění.“ Podle historika Davida A. Shugartse však obyvatelé římské republiky nehovořili anglicky, takže nemohli vytvořit přesmyčku „ars magna“ ze slova „anagrams“. Leonardo, podle Browna člen zednářsky pojatého Převorství sionského, také nedal svému slavnému portrétu název Mona Lisa (vycházeje ze slovní hříčky Amon L´Ilsa, údajného spojení mužského a ženského principu).„Takové hypotézy jsou úplně absurdní. Za Leonardova života byl obraz bez názvu. Měl různé názvy, například Kurtizána s jemným závojem,“ kroutí hlavou Shugarts.
Švýcarská varianta
Na závěr ještě jedna záhada. Kostel ve švýcarské vesnici Pianezza, který byl postaven v 16. století, se pyšní jednou z několika kopií Leonardovy Poslední večeře. Zvláštní je, že jsou na ní údajně hned dvě ženské postavy! „Také třetí postava napravo od Ježíše zřejmě nepředstavuje muže, nýbrž ženu. Všechny ostatní postavy totiž mají vousy, což je jednoznačně identifikuje jako muže. A oproti apoštolům, kteří na Ježíše upírají zrak, mají ženské postavy cudně sklopené oči, jak se u žen v té době slušelo,“ upozorňuje curyšská archeoložka Elsbeth Wiederkehrová. Ovšem ta sepisuje i krimi paperbacky z prostředí karetního hazardu (např. Pikový král nebo Cesta na bridge), takže jen další Dan Brown v sukních?
„Jeden z Ježíšových učedníků, ten, kterého Ježíš miloval, pak ležel [u stolu] v Ježíšově náručí,“ stojí v řeckém originálu novozákonního evangelia Jan 13:21-25. Ekumenický překlad to však méně doslovně překládá „jeden z učedníků, kterého Ježíš miloval, byl u stolu po jeho boku.“ Čtenář nechť si na základě zde napsaného učiní vlastní závěr, která varianta mu přijde pravděpodobnější.
Seznam zdrojů:
Dan Burstein: Tajemství kódu - průvodce záhadami v Da Vinciho kódu (Slovart 2006)
https://www.telegraph.co.uk/news/uknews/1575347/How-Da-Vinci-Code-tapped-pseudo-fact-hunger.html
https://en.wikipedia.org/wiki/The_Da_Vinci_Code
http://www.myty.info/view.php?nazevclanku=marie-magdalska-posledni-vecere&cisloclanku=2018090002
