Článek
„Jmenuji se Staněk, Luděk Staněk,“ chtěl se v dětství představovat Luděk Staněk (51)? Ne tak docela: v době dospívání tohoto novináře a baviče byly bondovské filmy a knihy u nás tabu. S výjimkou Goldfingera, kterého pod názvem Zlatý fantóm stihli vydat v ještě volnějším roce 1970. Pak nastoupila cenzura husákovské normalizace. Ale Staněk přiznává, že jako dítě inklinoval k dobrodružné a špionážní literatuře. S upřesněním, že nechtěl být obligátním popelářem, ale kaskadérem či soukromým detektivem. To dozajista těšilo jeho otce stejného jména i příjmení, který byl až do roku 1969 agentem Správy kontrarozvědky pro boj proti vnějšímu nepříteli (s krycím názvem II. správa). Zkrátka měl odhalovat kapitalistické agenty, kteří by v Československu chtěli podrývat semínko socialismu.
O tomto tajemném muži není mnoho bližších informací. Což vlastně nepřekvapí, když uvážíme výše uvedený kontext. Podle Staňka se jeho otec narodil v roce 1926, datum úmrtí nezmiňuje. Jinak tomu je u patriarchy rodu z doby na samém konci druhé světové války. „Ustupující německá armáda v Kyjích zastřelila mého dědu, který se po několika letech v ilegálním komunistickém odboji rozhodl vyhrabat zakopanou zbraň a vyrazit proti okupantům,“ vzpomíná bývalý šéfredaktor řady lifestylových časopisů. V těchto šlépějích kráčí i Staněk starší, když po válce rozšíří řady Komunistické strany Československa.
Článek na odkazu níže přibližuje osobnost režiséra Jindřicha Poláka, který se scenáristou Staňkem úzce spolupracoval
A vstoupí do služeb zmiňované Státní bezpečnosti (StB). Vykazuje jisté umělecké ambice i nadání, když v roce 1960 napíše scénář ke špionážnímu thrilleru Páté oddělení. Jako scenárista je podepsán i pod obdobně laděným snímkem Kohout plaší smrt a na začátku sedmé dekády jde do kin jeho ambiciózní krimi drama Hra bez pravidel režiséra J. Poláka.
Když si dámy vjedou do vlasů
Ale to už je alkoholu a sexu holdující bonviván odejit ze světa špionů. „Jedna otcova milenka v záchvatu žárlivosti dekonspirovala druhou jeho milenku, také agentku StB, která pracovala coby asistentka na ambasádě Francie,“ směje se Staněk. Jeho otci však v době synova narození do smíchu moc nebylo, nutnost uživit rodinu ho přiměje podepsat nový vázací akt. Díky tomu od Správy služeb diplomatického sboru získává byt v přízemí vily na pražském Barrandově. Jejími obyvateli jsou zaměstnanci ambasády Velké Británie (v zimě jim scenárista topí, v létě se stará o zahradu). Syna prý občas vysílal zapisovat dopravní značky aut, která parkovala před domem. „Jeho vlastně bavilo špiónit,“ tvrdí Staněk.
Jen alkoholu věrný domovník svou rodinu definitivně opouští v polovině 80. let. Pro syna Luďka bylo období po Sametové revoluci téměř k nepřežití. Hojně využívá nabyté svobody a cestuje po Evropě - nezřídka stopem. „Mohl jsem bejt znásilněnej, rozřezanej a hozenej do příkopu,“ kroutí hlavou při vzpomínce na ony divoké roky. I dnes si však dokáže takříkajíc vyhodit z kopýtka. V dubnu tohoto roku mu policejní hlídka při jízdě na skútru naměřila alkohol v krvi. Díky tomu přišel o řidičský průkaz. „Papíry už mám zpátky. Jezdím naprosto předpisově, chci, aby to tak zůstalo. Nic takového nechci opakovat. Jsem ztrestán,“ dušoval se Luděk Staněk. Snad mu toto předsevzetí při vzpomínce na otcův osud vydrží hodně dlouho!
Seznam zdrojů:
https://www.youtube.com/watch?v=8emR-yVUg_M
https://www.detstvivsocialismu.cz/barrandov-ludek-stanek/
https://www.csfd.cz/tvurce/649596-ludek-stanek/diskuze/
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/ludek-stanek-publicista-ridicak-impulsy-honzy-benesovskeho.A250416_203535_lidicky_sub
