Článek
Světový velikán
Narodil v Caracasu v roce 1923. Jeho umělecká dráha začala v polovině 20. století, v období, kdy Venezuela zažívala významné ekonomické a sociální změny. Jeho raná díla se vyznačovala živým použitím barev a vzájemnou interakcí světla a pohybu.
Cruz-Diez vyvinul jedinečný styl, který zdůrazňuje vnímání barvy jako aktivního prvku, nikoli jako statické vlastnosti. Tento inovativní přístup vedl k ikonickým instalacím, které vyzývají diváky k dynamickému zapojení se do umění. Umělec ve své tvorbě kombinuje principy kinetického umění s teorií barev, optikou, strojírenstvím a technologiemi digitálního tisku. Jeho díla se proto vzpírají snadné kategorizaci. Vysvětluje, že naše vnímání barvy není logické, ale emocionální.
Carlos Cruz-Diez
„Život je projekt; když projekt skončí, končí i život.“
Umělec, který i ve svých 92 letech pokračoval v objevování světa barev, byl přesvědčen, že předběhl svou dobu, a zároveň věřil, že jeho umělecká vize byla veřejností pozitivně přijata. Jeho díla s optickými iluzemi a barvami jsou vystavena v prestižních galeriích, jako je Muzeum moderního umění (MoMA) v New Yorku a Tate Gallery v Londýně. Cruz-Diez se nedíval do minulosti, ale zaměřoval se na současnost a byl odhodlán pokračovat v práci až do konce. Jak sám řekl: „Život je projekt; když projekt skončí, končí i život.“
Dílo Environment de Transchromie Circilaire od Carlose Cruz-Dieze vystavené v rámci Frieze Sculpture 2021 v Regents Parku, Londýn
Dílo jako kulisa jedné z největších migrací v moderní historii
Mozaika s kaleidoskopem proměnlivých barev se stala více než jen uměleckým dílem. Je kulisou jedné z největších migrací v moderní historii. V době, kdy Venezuela upadala do politického chaosu a ekonomické krize, význam Cruz-Diezova díla se změnil. Živé barvy a kinetické formy, které byly kdysi symboly naděje a pokroku, se nyní propojily s kolektivním smutkem národa, který se potýká s nestabilitou, migrací a ztrátou.
Umění Cruz-Dieze nyní odráží nejen radost z tvorby, ale také bolest a touhu po lepší budoucnosti.
Patří sem i Caracas, jeho rodné město, kde chodba terminálu mezinárodního letiště Maiquetía nese jeho podpis a pro mnohé, kteří opouštějí zemi, se stala symbolem rozloučení. Sociální média zaplavily fotografie, které toto rozloučení s jeho uměleckým dílem v pozadí dokládají.
„Je mi velmi líto, že je to symbol rozloučení, ale jsem přesvědčen, že to bude také symbol návratu.“ prohlásil Cruz-Diez.
Poslední obraz domova vypálený do paměti
Každý Venezuelan, který odletěl z letiště Maiquetía a hledal bezpečnější a stabilnější život, prošel po těchto dlaždicích. Podlaha, kterou umělec vytvořil, se táhne přes hlavní halu nejrušnějšího venezuelského letiště. Po celá desetiletí vítala cestující s optimismem. V posledních letech ale tiše svědčila o zlomených srdcích mladých rodin mířících do Miami s jednosměrnými letenkami, lékařů mířících do Bogoty, studentů s vízy do Madridu a prarodičů mávajících na rozloučenou dětem, které už možná nikdy neuvidí.
Letiště Simon Bolívar, Caracas
Mozaika Cruz-Diez už není jen veřejným uměním. Je to památník odchodu a odolnosti, připomínka toho, že identita cestuje i tehdy, když jste nuceni opustit svůj domov.
Závěr
Venezuelský exodus je největším v moderní historii Latinské Ameriky. Od roku 2015 opustilo zemi více než 8 milionu Venezuelanů, kteří prchali před hyperinflací, nedostatkem, politickým pronásledováním a stále autoritářštější vládou.
Kolumbie hostí přes 2,8 milionu lidí, zatímco Peru má přibližně 1,5 milionu. Významné komunity se usadily také ve Spojených státech, Španělsku a Chile.
Zdroje:
