Útěk z Venezuely: Příběh o přežití - osobní svědectví

Venezuela. Země opojné krásy, tropického klimatu, úchvatných přírodních scenérií a největších prokázaných zásob ropy na světě. Palmy lemující nekonečné karibské pláže, majestátní stolové hory a Salto Ángel, nejvyšší vodopád planety, tvoří obraz ráje. Avšak za touto fasádou se skrývá hluboká sociální, ekonomická a politická krize, která proměnila životy milionů obyvatel v neustálý boj.

Tento článek představuje niterné svědectví Carlose G., jednoho z mnoha odvážných Venezuelanů, kteří museli učinit to nejtěžší rozhodnutí: opustit svou milovanou zemi a rodinu ve snaze o přežití a lepší budoucnost. Je to příběh o překonávání lidských limitů, o cestě plné strachu, nebezpečí, hladu a samoty, která nutí tělo i mysl fungovat v režimu čistého přežití.

Venezuela se i přes své obrovské ropné bohatství potýkala s hlubokou závislostí na tomto zdroji. Když ceny ropy v roce 2014 prudce klesly, ekonomika se začala hroutit. Kombinace korupce, špatného řízení pod vládou Nicoláse Madura a politických konfliktů vyústila v nevídanou hyperinflaci, kritický nedostatek základních potravin a léků a prudký nárůst chudoby. Tato situace se stala katalyzátorem masové emigrace.

Carlos opustil svou zemi v březnu 2019, po dvou letech zvažování a příprav. „Venezuela se stala nefunkční zemí kvůli kombinaci ekonomických, politických a sociálních faktorů,“ vysvětluje. Jeho primární motivací byla snaha pomoci rodině, která zůstávala v čím dál nebezpečnějších a neudržitelnějších podmínkách.

Jedním z klíčových faktorů, který ho přiměl k odchodu, byly vládní nepravidelnosti s vydáváním a náhodným rušením pasů. Bez platného dokladu mu nezbývalo nic jiného než se vydat na cestu „zelenými cestami“ (španělsky: por los caminos verdes), tedy neoficiálními, velmi nebezpečnými přechody. Hyperinflace navíc proměnila veškeré jeho peníze v bezcenné papírky, což znemožnilo koupi letenky či jiné dopravy. Lidé, kteří se pokusili odejít legálně, se často stávali oběťmi vojáků na hranicích, kteří je okrádali nebo rovnou zatýkali. Carlos nechtěl riskovat návrat do reality, která se stala nesnesitelnou. „Můj hlavní motiv k odchodu byla pomoc mé rodině,“ říká.

Carlos se na útěk připravoval celé dva roky. Vytvořil si plán cesty s informacemi o městech, zemích a možných obtížích, které získával z internetu, sociálních sítí a od důvěryhodných zdrojů. Měl s sebou papír s kontaktním číslem na svou nejbližší rodinu – matku, bratra, sestru a synovce a všechny důležité dokumenty: diplomy s mezinárodním ověřením (apostilou), očkovací průkaz, rodný list a venezuelský občanský průkaz.

Vše uložil do batohu v plastových sáčcích a kovových krabičkách, aby je chránil před vlhkostí a deštěm. Měl jen jednu náhradní sadu oblečení a zásobu trvanlivého jídla: sušenky, konzervované sardinky a láhev vody. Záměrně zvolil běžný batoh o váze 4–5 kg, aby na sebe neupozorňoval.

Rozhodnutí odejít oznámil rodině den před odjezdem, kolem sedmé večer. Nejprve bratrovi, poté matce a sestře. Reakce byla plná obav, překvapení a nejistoty. Carlosův bratr, který nebyl obvykle emotivní, se poprvé zlomil a nabídl mu své úspory.

Rozloučení bylo velmi těžké, probíhalo šest hodin, až do druhé hodiny ranní. Všichni tři stáli před ním a uvědomovali si, že to může být jejich poslední sbohem. „Vlastně ani já jsem nevěděl, jestli přežiji,“ přiznává Carlos. Druhý den ho sestra a máma doprovodily na autobusové nádraží v Caracasu.

Cesta začala autobusem z Caracasu do San Cristóbalu, města poblíž hranic, což trvalo asi 12 hodin. V autobuse, sedě na zadních sedadlech, prožíval intenzivní úzkost a smutek. Opouštěl svou zemi, rodinu, vše. Mnohokrát přemýšlel o návratu, ale věděl, že to by bylo horší. „V takové situaci nevíte, jestli jste na pokraji smrti.“

Z venezuelského San Antonia musel Carlos pěšky dorazit k hranici s Kolumbií, kterou ale kvůli zrušenému pasu nemohl legálně překročit. Místo toho překročil řeku, kde musel zaplatit asi dolar skupině lidí, kteří neoficiální přechody kontrolovali a živili se na úkor zoufalých uprchlíků. Čekal až do noci, aby mohl přejít tuto 40 metrů širokou a velmi studenou řeku.

Na kolumbijské straně mu neznámý Kolumbijec půjčil telefon, aby mohl napsat bratrovi, a nabídl mu jídlo. Carlos však byl natolik nervózní, že nebyl schopen jíst. Začínalo skutečné putování.

Cesta vedla přes džungli, což byla velmi náročná etapa. V noci spal Carlos vždy jen asi dvě hodiny a nikdy ne v kuse, nebyl na to připravený, neměl stan ani vhodné boty. Terén byl po dešti blátivý a chůze téměř nemožná. Neustálá vlhkost, horko a pocení ve dne střídaly chladné noci. Džungle měla nepříjemný zápach rozkládajících se mrtvých zvířat a plodů.

Nejtěžší momenty v džungli:

V kolumbijské džungli se Carlos musel postavit organizaci FARC. S ohledem na traumatickou povahu této zkušenosti se však text článku nebude danou událostí dále podrobně zabývat.

Carlos určoval směr jen podle polohy slunce, ale často se ztratil. Po pár dnech úplně ztratil pojem o čase, myslel jen na základní potřeby: jídlo, spánek a návrat do civilizace.

Kvůli vlhkosti nebylo možné rozdělat oheň. Jedl syrové malé ryby, které chytal do trička. Pokoušel se jíst mravence a kobylky, ale nedokázal to. Jediná jedlá rostlina, kterou našel, byla květina „cayena“ s listy chutnajícími jako salát. Přežíval na dešťové vodě z listů stromů. V džungli ztratil více než 8 kilogramů.

Přestože se necítil dobře a měl příznaky chřipky, soustředil se na cíl. Měl spoustu štípanců a utrpěl jedno zranění zad při uklouznutí, po kterém mu zůstala jizva, dále také četná poranění od rostlin.

Absence lidské tváře, kontaktu s lidmi a absolutní tma v noci ho v džungli velmi ovlivňovala; aby se udržel v chodu a motivovaný k náročné chůzi, zpíval si.

Po džungli cesta pokračovala do Ekvádoru. Tento úsek byl náročný kvůli přítomnosti vojáků. Carlos si musel koupit falešnou jízdenku na autobus, protože neměl doklady. Kvůli tomu byl ale vyloučen při kontrole s dalšími čtyřmi lidmi. Nějakou dobu šel pěšky s nimi, ale později se od nich oddělil, aby se vyhnul případným problémům.

V Ekvádoru šel po silnicích až 12 hodin denně. Měl štěstí na řidiče kamionů, kteří ho svezli vždy kousek směrem k Peru. Také od nich dostával jídlo. Těchto pár chvil v kamionech, i když krátkých, bylo klíčových. Pro překonání míst se strážci (Alcabalas) se musel rozhodovat, jestli projít kolem kontrolních stanovišť ve dne, nebo v noci, kdy strážci jedli nebo spali. Na cestě po Ekvádoru spal vedle silnice, blízko civilizace.

Z Limy pokračoval do Tacny autobusem, ale řidiči (tzv. „pirátští“, kteří si účtovali více) ho vysadili uprostřed cesty, aby nemuseli převážet nelegální migranty. Carlos šel dál pěšky k hranici, bylo to bezpečnější.

Poušť Atacama, přes kterou procházel, byla extrémně nebezpečná kvůli starým minovým polím z dob Pinochetova režimu. V noci byla velmi chladná a přes den horká. Carlos viděl mnoho mrtvých lam bez nohou nebo hlav. I v této části cesty mu pomáhali řidiči kamionů.

Carlos srovnává obě extrémní prostředí: „V džungli jsem si myslel, že to je to nejhorší, co existuje. Pak jsem si ale na poušti řekl, že potřebuji džungli kvůli vodě, stínu a dešti. Obě prostředí byla náročná, ale každé jiným způsobem. Zatímco v džungli byl nejtěžší terén, na poušti bylo nesnesitelné slunce.“

Na poušti, kde byl sám, narazil na ženu, která ležela vyčerpaná a dehydrovaná na zemi. Její rty byly popraskané, měla otoky kolen a kotníků a nemohla chodit. Byla zanechána svou skupinou. Carlos s ní zůstal asi 10 hodin, dal jí vodu a kabát, ale nemohl ji nést (vážila asi 80 kg), nemohl jí pomoci. „Řekl jsem si ‚zemře‘. Byl jsem s ní přibližně 10 hodin… Musel jsem odejít, nemohl jsem pro ni udělat nic víc, bylo to velmi náročné rozhodnutí, bolelo mě to u srdce.“

Její údaje předal na hranici jedné osobě, ale uvědomoval si, že vzdálenost od ní do civilizace byla jeden den chůze. Chce věřit, že byla zachráněna, ale myslí si, že zemřela. Tato zkušenost ho hluboce traumatizovala.

Carlos dorazil do Santiaga de Chile na přelomu dubna a května 2019. Jeho původní volbou byla Argentina kvůli kultuře, ale únava a snaha vyhnout se cestě přes Bolívii a pohoří And ho přiměly pokračovat do Chile. Řidiči kamionů mu byli obrovskou pomocí, i když se vystavovali riziku pokut kvůli přísným chilským zákonům. Celkem využil 10 kamionů.

První dny v Santiagu

Carlos měl u sebe jen 38 dolarů, které musel šetřit. Jedl jen banány, občas jablko a spal na ulici.

Své matce zavolal až dva týdny nebo měsíc po příjezdu; bratrovi napsal po deseti dnech, kdy se konečně dostal k telefonu. Nikdy jí neřekl celou pravdu o tom, že spí na ulicích, pouze že je „živý a vyhublý“. Získal levný telefon a mohl tak mluvit s bratrem každých 4–5 dní.

Hledal utečenecké tábory, v čemž mu pomáhali i chilští bezdomovci, kteří měli nejvíce empatie. Navštěvoval kostely, kde rozdávali oblečení a jídlo. Holil se v obchodních centrech. Zhruba po 2 týdnech se dostal do jednoho z táborů a po dalších dvou měsících si našel práci. Trvalo mu tři roky, než získal stabilní postavení v zemi.

Carlosova cesta byla neustálým kolísáním emocí. S rozedněním se cítil lépe, optimističtěji. K večeru ho přepadaly osamělé a těžké pocity. Strach z umírání o samotě byl jeho nejsilnější motivací, hnací silou, která ho nutila jít dál. Stejně tak jako vědomí, že ho rodina potřebuje. „Myslel jsem, že zemřu a nikdo nebude vědět, co se mi stalo a kde jsem… Musel jsem to zvládnout!“

Když dorazil, necítil hrdost, ale spíše se cítil „mizerně“ kvůli svému vzhledu a hygieně. Na cestě se ale naučil zásadní věci o životě:

Carlos přežil nelidskou cestu, kterou si většina nedokáže ani představit. Jeho příběh je svědectvím o síle lidského ducha v beznadějné situaci a připomíná, že za každým uprchlíkem je osobní příběh a vůle přežít. To, co získal, je silnější než to, co ztratil: poznání, že i z nejhoršího se dá vystoupit a začít znovu. „Vždy říkám, pokud jsem mohl přežít tohle všechno, mohu udělat mnohem více.“