Venezuela neoslavuje, Venezuela dýchá

3. leden 2026, brzy ráno. Ve Venezuele začaly údery. Obdržela jsem zprávu od známého z Caracasu: „Útočí na nás, jsou tu hlasité exploze.“ To bylo vše. Další zprávy už nedorazily. Moje otázky zůstaly bez odpovědi, na WhatsAppu svítila jen jedna šedá fajfka.

Již od listopadu jsem denně sledovala zprávy ze všech možných médií. Všichni jsme čekali, co se stane. USA vyhlásily odměnu za dopadení Nicoláse Madura, hrozily útoky a do Karibského moře nasadily válečné lodě. Washington opakovaně varoval Madurovu vládu, samotného prezidenta prohlásil za narkoteroristu a nařídil uzavření vzdušného prostoru nad zemí. Venezuela reagovala po svém – například sankcemi pro aerolinky, které nařízení uposlechly.

Celý prosinec se „nic nedělo“. Lidé žili své životy, užívali si Vánoce a překonávali každodenní překážky, které přináší život v tvrdé diktatuře. Na štědrovečerním talíři nechyběla tradiční hallaca – pro mnohé luxus, na který šetří celý rok. Pod skromnými umělými stromky si rozbalili pár dárků a byli prostě spolu. Pak přišel Nový rok a zdálo se, že se nic nezmění. Naděje v zemi ovládané krutým režimem již téměř vyhasla. Když jsem se ptala známých na budoucnost, odpovídali stejně: „Takhle to potrvá ještě desítky let.“

Když se ráno 3. ledna začaly sociální sítě plnit videi z Caracasu – exploze, panika, kouř – řekla jsem si: „Už to začalo.“ Známí z hlavního města se nehlásili. Předpokládala jsem, že vypadla elektřina i internet, což je tamní smutný standard.

Po pár hodinách mi ale kamarádka, Venezuelanka, se kterou pracuji, poslala zprávu: „Pojďme oslavovat!“ Zůstala jsem v šoku. „Oslavovat? Vždyť jsou tam exploze!“ Odpověď přišla okamžitě ve formě fotografie: Maduro v poutech.

V tu chvíli se mnou cloumaly obrovské emoce. Nadšení, radost, chuť křičet štěstím. Ale hned vzápětí se dostavily otázky. Co to znamená pro Venezuelu a pro svět? Po první euforii přišel strach o ty, kteří zůstali v zemi. Jakákoli zmínka o odporu k současné vládě na sociálních sítích může ve Venezuele stále znamenat vězení.

Zatímco Caracas byl ve tmě, lidé v Maracaibu a dalších městech se postupně začali ozývat. Světová média potvrdila nepředstavitelné: Nicolás Maduro byl i se svou ženou Cilií Flores zajat jednotkami USA a převezen do New Yorku. Oficiálně má čelit obvinění z narkotrafikantství jako hlava kartelu Cartel de los Soles. Všichni ale víme, že v pozadí hraje hlavní roli ropa.

Reakce režimu byla zmatečná. Vláda nechala občany několik dní v informačním vakuu. Ti, kteří neměli přístup k internetu, netušili, co se děje. První oficiální prohlášení nebylo nic než snůška propagandy a lží. Viceprezidentka Delcy Rodríguez následně vyhlásila sedmidenní celostátní smutek.

Lidé v exilu však smutek nedrží. Sociální sítě zaplavila vlna radosti a naděje. Venezuelané otevřeně mluví o své podpoře Maríi Corině Machado, kterou většina národa vnímá jako jedinou legitimní lídryni schopnou vyvést zemi z trosek. Situace je však složitá – americká administrativa pod vedením Donalda Trumpa vyjadřuje k její roli zdrženlivost a dočasně uznala moc zbývající viceprezidentky Delcy Rodríguez, aby zabránila totálnímu chaosu. Venezuelané v exilu i doma však mají jasno: chtějí konec „chavismu“ a skutečnou změnu, kterou symbolizuje právě Machado.

Ve Venezuele samotné je ale atmosféra jiná. Lidé neoslavují v ulicích, spíše opatrně dýchají. Jsou zmatení. První reakcí byl „útok“ na obchody – zkušenost je naučila, že takovéto situace znamenají hlad a týdny či měsíce bez zásob. Situace se ale překvapivě stabilizovala. Elektřina i internet nyní běží lépe než kdy dřív.

I když režim ještě zcela nepadl a dlouho se tak ještě nestane, objevují se první náznaky změn:

Venezuelané vědí, že pád diktátora není totéž, co pád diktatury. Stávající struktury se mohou pokusit o krvavou odplatu. Už teď jsou vydávány zatykače na novináře a influencery, kteří by situaci oslavovali.

Mnozí vnímají, že obnova země proběhne pod taktovkou USA a výměnou za ropné bohatství. Ale pro většinu je to přijatelná cena. Po letech izolace a bídy je i nejistá budoucnost lepší než jistota pomalého umírání v režimu, který právě ztratil svou hlavu.

V jejich domovech se po dlouhé době znovu rozsvítilo světlo naděje. Vědí, že cesta k obnově bude bolet a že s rozpadem starého režimu přijde ještě mnoho „nepořádku“.