Článek
Pátek, 27. února. Krásný víkendový den. Bahrajn v klidu odpočívá po náročném pracovním ramadánovém týdnu. Já jsem doma a maluji další obraz inspirovaný Venezuelou – zemí, kterou obdivuji a která mě dlouhodobě inspiruje v mém umění.
Den se zdá být dlouhý a klidný. V hlavě mi běží myšlenky na další pracovní týden: management, studenti, organizace výuky. Jako ředitelka bahrajnského hudebního institutu a zároveň učitelka houslí mám práce vždy opravdu hodně. V těchto myšlenkách si ale náhle uvědomuji – ne, zítra je sobota. Ještě jeden den klidu, který mohu věnovat svému umění. Navíc je Ramadán, měsíc spirituality, zpomalení a vnitřního klidu.
V té chvíli jsem ještě netušila, že je to náš, alespoň na nějakou dobu, poslední den normálního života, než se všechno otočí o 180 stupňů.
Sobota 28. února
Hned ráno po otevření zpráv přichází šokující informace: Spojené státy spolu s Izraelem zaútočily na Írán.
Tak a je to. Teď už můžeme jen čekat.
Tento konflikt se připravoval několik měsíců. Všichni ho sledovali, napětí rostlo a bylo jen otázkou času, kdy se něco stane. Doufali jsme, že k tomu nedojde – a pokud ano, že alespoň tady v zemích Perského zálivu zůstane klid.
Nemuseli jsme čekat dlouho.
Ani ne hodinu po prvních zprávách se najednou po celém Bahrajnu rozezněly sirény a přišly první útoky na americkou základnu v Juffairu. Výbuch byl tak silný, že se otřásl celý náš dům, přestože bydlím přibližně 20 kilometrů odtud.
Pak přišel další a další.
Od té chvíle se nad Bahrajnem začaly ozývat obrovské rány, detonace a zvuky protivzdušné obrany. Okna se třásla, vzduch vibroval a člověk cítil tlak v hrudi při každé další explozi.
Překlad notifikace: Národní nouzové varování (Ministerstvo vnitra): Byla spuštěna siréna kvůli hrozbě. Žádáme občany a obyvatele, aby zachovali klid a přesunuli se na nejbližší bezpečné místo. Nevjíždějte na hlavní silnice, pokud to není nezbytné, z důvodu veřejné bezpečnosti. Další pokyny budou vydány později, aby byla zajištěna bezpečnost všech.
Válka pokračuje
Sirény se během dne rozeznívají několikrát. Někdy přichází v noci, jindy nad ránem. Člověk nikdy neví, kdy zazní znovu. V těchto chvílích se zastaví čas. Posloucháte, čekáte, jestli přijde další rána. Jestli něco dopadne. Jestli se to podaří sestřelit.
Poprvé v životě skutečně cítím, jaké to je žít ve válečné atmosféře.
Moje ruce se třesou a srdce buší. Člověk se snaží být klidný, ale tělo reaguje samo – adrenalin, strach, nejistota.
Život v tuto chvíli prakticky přestal existovat tak, jak jsme ho znali.
Ulice utichly. Lidé zůstávají doma. Mnoho podniků omezilo provoz. Letiště je na nějaký čas uzavřeno a nad Bahrajnem jsou slyšet jen obranné systémy a detonace.
Velmi rychle se mezi lidmi rozšířila také panika. Lidé začali ve velkém nakupovat zásoby. Supermarkety se během několika hodin zaplnily lidmi, kteří nakupovali vodu, konzervy, rýži a základní potraviny. Na krátký čas dokonce došlo k nedostatku některých věcí – například vody nebo masa.
Velkou roli v tom sehrály také sociální sítě a některá média. V době krize se totiž informace šíří neuvěřitelně rychle, a bohužel ne vždy pravdivě. Někteří influenceři a různé internetové stránky začali situaci dramatizovat, šířit neověřené zprávy, přehánět skutečnost nebo dokonce vytvářet úplné nesmysly. Objevovaly se zprávy o útocích, které se vůbec nestaly, o katastrofických scénářích bez jakéhokoli potvrzení nebo o údajně bezprostředním nebezpečí.
Člověk, který sedí doma a slyší sirény a výbuchy, pak velmi snadno podlehne ještě většímu strachu, když otevře telefon a vidí desítky alarmujících zpráv.
Je to zvláštní pohled. Země, která je jinak klidná a bezpečná, se najednou ocitla v atmosféře nejistoty.
Smutná realita mírumilovné země
V Bahrajnu již umírají lidé a mnoho dalších je zraněných. Útoky jsou vedeny především na americké vojenské základny, ale také na hotely a budovy, kde by mohli být američtí vojáci ubytováni. Terčem útoků se stalo také letiště, bahrajnská ropná společnost Bapco, odsolovací zařízení a další strategická místa. Mnoho trosek z sestřelených dronů a raket dopadlo na civilní oblasti, kde způsobily škody na majetku i ztráty na lidských životech.
Válka také ovlivnila mou práci.
Hudební institut, který vedu, se prakticky zastavil. Studenti přestali chodit na hodiny. Rodiče se bojí posílat děti ven. Někteří lidé odjeli z Bahrajnu nebo zůstávají doma.
Hudba, která je normálně symbolem radosti a života, utichla.
Prázdné učebny, ticho na chodbách a pocit, že celý svět na chvíli zmrazil čas.A člověk si v těch chvílích uvědomí ještě jednu zvláštní věc:
Najednou přestane přemýšlet o budoucnosti.
Neplánujete týdny dopředu. Nepřemýšlíte o projektech, práci nebo dlouhodobých plánech. Najednou myslíte jen na to, aby člověk bezpečně přežil další hodinu. Další noc. Další den.
Horizont života se zmenší na několik hodin dopředu.
Zároveň si člověk uvědomí, jak neuvěřitelně malicherné jsou všechny ostatní problémy, které nás běžně trápí. Všechny starosti, stres z práce, drobné konflikty nebo každodenní nepříjemnosti – to všechno najednou ztratí význam.
Uvědomíte si, jak křehká je každodenní realita, kterou považujeme za samozřejmost. Normální život, práce, škola, hudba, přátelé, může během několika minut zmizet.
A zůstane jen čekání. Čekání na další sirénu. Čekání na další zprávy. A především čekání na to, až se život zase vrátí do normálu.
