Článek
Hlas odráží změny v našem mentálním a psychickém zdraví, emoce, a dokonce i nemoci, ale jeho podstata zůstává. I když hlas uzpůsobujeme různým rolím, které právě hrajeme, situacím a lidem, ke kterým zrovna mluvíme, určité prvky zůstávají neměnné bez ohledu na změnu prostředí nebo role. Poeticky bych to vyjádřila tak, že náš hlas ozvučuje naši duši.
Vždyť už původ slova „persona“ (= osoba, osobnost) tomu nasvědčuje; „per sona“ znamená v latině „skrze zvuk“, a „personare“ znamená „proznívat, zvučet“. Duše má hloubku, a proto pokud mluvíme upřímně, když povídáme o tom, co nás bytostně zajímá - jinými slovy jsme autentičtí, potom náš hlas zní bohatou barvou, obsahuje kromě výšek i hlubší rejstřík. Když jdeme po povrchu věcí, nejsme si něčím jisti, předstíráme či přímo lžeme, hlubší frekvence hlasu scházejí. Takže třeba hlas prodejce vychvalujícího nějaké zboží bude položený výše, než když ten samý člověk mluví o něčem ze skutečného vnitřního přesvědčení. Také úzkost a úzké hrdlo spolu souvisejí (možná i jazykovědně?) – při úzkosti se nám krk stáhne, zúží, a zvuk našeho hlasu je vyšší a méně zvučný.
Asi každému se v životě stalo, že mu přeskočil hlas. A nejspíš to bylo zrovna ve chvíli, kdy se to člověku nejméně hodí. Nikoli náhodou. Hlas totiž většinou přeskakuje, když jsme nervózní, anebo chceme úmyslně změnit výšku hlasu, abychom třeba svým projevem více upoutali. Pokud naše hlasové ústrojí v ten moment není na náhlou změnu výšky nastavené, hlas nepřirozeně přeskočí. Lehké přeskočení hlasu se přihodilo např. Tomio Okamurovi v ukázce ve videu. Uvidíte tam ještě další dva příklady (Michael Scott z The Office a prezident Obama čtoucí dětem pohádku) tentokrát výrazného přeskočení, které nastává obvykle tehdy, když se člověk chce nějakým způsobem předvádět - potom na hlas zatlačí víc, než na co je v tu chvíli nastavený a připravený, a „kiks“ je na světě:
Dalším nezamýšleným hlasovým projevem může být tzv. distorze. Uslyšíme ji u Michaely Jílkové v Kotli, když v marné snaze ukočírovat debatu náhle zakřičí „Moment!“ Paní Jílková má trénovaný a správně opíraný hlas (mimochodem zazpívala si i na albu staropražských písní Patroly Šlapeto), ale když určité emoce (např. panika, zoufalství, zlost) vyšlou z břicha mluvčího prudce silnou energii, aby se „protlačila“ krkem, projeví se to chraplavým přízvukem. Také kdybychom chtěli hlasitě volat při zvedání něčeho hodně těžkého, nejspíš by se distorze objevila. V následujícím videu uslyšíme navíc ještě Johna Bercowa, bývalého předsedu britské Dolní sněmovny, jak se snaží udržet pořádek (= order):
Školený hlas ví, jak podobným překvapením předcházet, ale také umí jak zlomení hlasu, tak distorzi úmyslně navodit. K čemu? Třeba takové jódlování je na rychlém přeskakování hlasu z jednoho módu do druhého přímo založené. Distorze zase dodá zpěvnímu hlasu jistou zajímavost (např. Dalibor Janda - pokud vím - jinak než s distorzí nikdy nezpíval), nebo ji zpěvák použije jen v určitých pasážích, aby zněl hodně naléhavě, nebo aby píseň „vygradoval“ (Lucie Bílá např. v písni Jsi můj pán). Jak jódlování, tak kontrolovaná distorze - aby nepoškozovala hlasivky - vyžadují ovládání hlasu na opravdu vysoké úrovni, zdaleka ne každý zpěvák to dovede.
Nejlepší způsob, jak zareagovat v situaci, kdy nám třeba přeskočí hlas, je pokračovat dál a vůbec se tím nezabývat. Nebo mezi přáteli se tomu třeba i krátce zasmát - a klidně pokračovat dál. Myslím, že mezilidské komunikaci by moc pomohlo, kdybychom se nebáli projevovat sebe sama takoví, jací jsme, tak, jak to opravdu cítíme, a nebát se udělat chybu nebo něco neobvyklého – ať už hlasem nebo jinak, protože ten strach nás drží ve vězení dobrovolné rezignace na splnění našich snů. Ať mluvíme navenek ke komukoliv, mluvíme vlastně hlavně sami k sobě. Být sami k sobě pravdiví, žít autenticky, nám – na rozdíl od Red Bullu – skutečně dá křídla. Věnováním se svému nitru a rozvoji můžeme kultivovat hlas, a prací s hlasem zase kultivovat svou osobnost. Ať se nám daří!
