Článek
Vždycky mi vrtalo hlavou, proč lidi zajímá kdejaká bizarní podrobnost ze života někoho mediálně známého, ale nadpis s neznámým jménem by nejspíš ani nezaznamenali. No, otevřeli byste článek "Julie Neznámá si užívá dovolené v Řecku"?
(Mimochodem, přijde mi zvláštní i to, že se v našich médiích věnuje tolik prostoru britské královské rodině. Co máme s Británií společného? A když už království, proč ne dánské, belgické nebo norské - vždyť tam se odehrávají příběhy velmi podobné, ani jim se nevyhýbají skandály a nemoci, které se u nás ale nijak zvlášť nepropírají.)
Ale proč to tak je? Copak život někoho, jehož jméno je díky médiím známé, je nějak hodnotnější nebo zajímavější, než životy lidí, kteří mediálně provaření nejsou? Nebylo by fajn, kdybychom se víc dozvídali o tom, jak žijí lidé v různých koutech naší země, jaký jedinečný dar si do života přinesli a jak prospívají lidem okolo sebe? Povím vám teď jen tak na ukázku o třech z mnoha inspirujících lidí, se kterými jsem měla tu čest se setkat osobně, a kteří vedou životy nejen pozoruhodné, ale také nesmírně přínosné dalším lidem.
1. Eliška Antošová je maminka dvou autistických synů a malé dcerky. Kvalifikace psycholožky jí sice dala nějaké nástroje pro zvládání nelehkého údělu, ale jak se dozvídáme z jejího blogu, kde pravidelně sdílí své prožívání a zkušenosti s chováním a vnímáním svých dětí, na některé situace zkrátka žádné poučky nestačí a jediné, co Eliška může, je být statečná, trpělivá, houževnatá a láskyplná: „Toníček si přehodil den a noc a odpoledne prospí a noci probdí. Snažíme se to zaspat, ale Toníček je celkem hlasitý a rád se mazlí. … Tulení je někdy milé, jindy dost bolí, a pokud se ohradím, Toníček se rozzuří. Začne kopat, bouchat, křičet. Má mě rád a chce se tulit! Nemá soucit s mými pocity, uzavřen do svého světa vnímá jen a jedině své potřeby. Proto, když projevím nesouhlas anebo jen přirozenou reakci na bolest, potrestá mě. Také, když nevstanu, kdy on potřebuje, nebo mu nedám jídlo. Zároveň se ale drží blízko mě, doslova. Je na mě nalepený, objímá mě, pošťuchuje, hýbe mi rukama, celé dny mi jódluje do ucha.“
Eliška napsala o životě se svými syny také dvě knížky. I když život s autistickým dítětem je někdy až ohrožující záležitost, Eliška v knížkách pojímá toto téma s humorem a nadhledem jí vlastním. Její psaní pomáhá mnoha dalším maminkám (nejen) autistických dětí - konečně v ní nacházejí někoho, kdo jim skutečně rozumí, protože sama chodí v jejich botách, a berou si z jejích článků a knížek sílu jít dál.
V médiích se objevila v několika rozhovorech, například zde:
2. Zbyněk Tonar
Vědec, který v Ústavu histologie a embryologie v Plzni vybudoval dvě laboratoře, kde probíhá mezinárodně konkurenceschopný a publikovatelný výzkum - například experimenty zkoumající vztah mezi mikroskopickým složením a biomechanickými vlastnostmi tkání a orgánů (třeba pokud jde o prasknutí nebo roztržení vnitřních orgánů člověka). Je ale také studenty oblíbeným učitelem na Lékařské fakultě v Plzni Univerzity Karlovy. Není bez zajímavosti, že nejprve vystudoval učitelství, a teprve potom začal studovat medicínu. A když byl univerzitou v roce 2018 nominován na Cenu Wernera von Siemense v kategorii pedagogických pracovníků, tuto cenu získal. Svou výuku totiž zakládá mimo jiné na aktivním zapojování studentů, za důležité považuje naučit je učit se, a také komunikovat. Je přesvědčen, že úspěch učitele se měří úspěchem absolventů. Charakteristické pro jeho osobnost je, že své čtyři akademické tituly (prof. MUDr. Mgr. Ph.D.) sám od sebe nikde nezmiňuje.
Člověk by řekl, že výše popsaný dvojí zápřah Zbyňkovi zabere veškerý čas. On ale zvládne i udržovat se fit rekreačním sportem a k tomu se aktivně věnovat hudbě. Hraje výborně na baskytaru ve třech kapelách různých žánrů, na Youtube pak pro radost sobě i svým odběratelům nahrává basový doprovod k různým písničkám:
3. Ivana Smítková
Kromě Pedagogické fakulty na ZČU v Plzni vystudovala také Filozofickou fakultu na UK Praha, kde za diplomovou práci s názvem „Dvojí výjimečnost v pedagogicko-psychologické praxi“ dostala Cenu profesora Zdeňka Matějčka. V Plzni založila sdružení (nyní spolek) Akademie nadání, jehož posláním je umožnit nadaným a tzv. dvakrát výjimečným dětem, jejich rodinám a všem zúčastněným osobám společné setkávání, vzájemnou komunikaci a výměnu zkušeností a informací. A kdo že jsou to ty dvakrát výjimečné děti? Jsou to nadané děti s určitým znevýhodněním (specifické poruchy učení, porucha pozornosti a aktivity, Aspergerův syndrom, emoční poruchy, smyslové poruchy apod.) A protože spojení vysokého nadání s deficitem v některé oblasti je pro mnoho lidí nepochopitelné, zůstávají talenty „dvakrát výjimečných“ dětí často skryté a jejich potenciál nevyužitý. Bohužel není výjimkou, že si učitelé skrze určité znevýhodnění nebo poruchu u dítěte nejen nedokážou všimnout jeho nadání, ale dokonce ho považují za méně inteligentní než ostatní. Jindy zase typicky autentické chování a reakce dítěte s Aspergerovým syndromem považují za drzé nebo agresivní. Ivana se s velkým nasazením věnuje osvětě ve školách, i když to leckdy připomíná boj s větrnými mlýny.
Mnozí rodiče se k ní se svými dětmi uchylují jako k poslední naději, že budou někým pochopeni a že je podpoří. Je jich bohužel tak mnoho a Ivana je svému poslání tak oddaná, že její psychologická praxe je pro ni časově náročná a energeticky vysilující. Přesto se věnuje těmto dětem i v odpoledních kroužcích Akademie nadání, hlavně při nácviku sociálních dovedností pro děti s Aspergerovým syndromem. Děti ji milují a berou ji jako parťačku, které bezvýhradně důvěřují. Je to prostě anděl - nejen na obrázku z mikulášské Andělské cestičky, jedné z mnoha akcí, které pro dvakrát výjimečné děti a jejich rodiče organizuje.
Pojďme si víc všímat lidí kolem sebe, oceňovat jejich práci pro ostatní a radovat se z úžasné rozmanitosti našich talentů. Ano, našich - i vy přinášíte svému okolí něco, co by tu jinak chybělo. Nezapomeňte zahrnout sami sebe mezi ty, kterých si vážíte!
