Článek
Je v naší společnosti zažité, že změna letopočtu tak říkajíc obrací list, a v deníku života na nás čeká nová stránka, úplně nepopsaná a běloskvoucí. A že se můžeme rozhodnout ten nový rok pojmout radikálně jinak – a ono to bude fungovat, protože přece co bylo, bylo, starý rok je pryč a teď začínáme nanovo, tentokrát už doopravdy.
Trochu mi to připomíná moje školní léta, nebo spíš konce letních prázdnin, kdy jsem se do školy už těšila, a umiňovala si, že v novém školním roce si sešity povedu pěkně, čistě, nezmačkaně, nadpisy podtrhám podle pravítka, důležité položky vyznačím vhodnými barvičkami… A samozřejmě nebudu doma zapomínat úkoly a učebnice, a budu se učit průběžně, a… Ta zářijová novota všeho opravdu chvilku vydržela, ale možná to znáte také: začne to tu a tam oslím ouškem, zlomenou tužkou, domácí nenáladou nebo pohlcující knížkou na čtení, a zvolna, ale jistě se většina loňských nešvarů postupně vrací do každodennosti a uvelebí se v ní snad s ještě větší rozkoší než dřív.
Proč si lidé dávají novoroční předsevzetí, když je stejně v naprosté většině nedodrží? Je to svým způsobem společenský rituál, který navíc probouzí naději, že změna je možná. A je nesmírně uklidňující si v květnu, září nebo i listopadu říkat „Tak, a od nového roku budu/nebudu…“, protože jednak máme dobrý pocit, že konečně bereme život do svých rukou, ale zároveň je velmi uklidňující vědět, že v tuto chvíli ještě nic měnit nemusím, do ledna ještě času dost.
A pak se v podpůrném kolektivním nadšení na začátku ledna zasnažíme, abychom postupně, většinou samozřejmě spíš vlivem vnějších okolností – které jako by se proti našemu bohulibému úmyslu přímo spikly – zjistili, že je zase všechno ve starých kolejích.
Tím ale vůbec nechci říct, že je zbytečné chtít svůj život měnit, když se v jeho současné podobě necítíme dobře. Naopak! Jen vím, že k tomu, aby člověk měl dost elánu a vytrvalosti takovou změnu nastolit, je potřeba úplně jiné motivace, než je pouhá změna data. Je třeba využít chvíle, kdy v sobě opravdu silně pocítím touhu něco změnit, a pustit se do prvních kroků hned. Nečekat, až zase přijde začátek nového roku, ale teď hned, v tuto minutu udělám první krok. A vykračuju na cestu za svým cílem. Mám ho pořád před očima a směřuju k němu svým konáním bez ohledu na to, kolikátého je. Nepotřebuju nikomu nic dokazovat, jen si prostě jdu za změnou, pro kterou jsem se opravdu rozhodl/a.
A když někdy udělám krok zpátky, tak to neznamená, že jsem nedodržela předsevzetí a zklamala jsem. A že teď musím počkat, až ten starý rok, který jsem nezvládla, skončí, abych to mohla zkusit znovu. Je to součást mojí cesty za změnou. Hned zítra můžu pokračovat zase vpřed.
Většinou nebude fungovat, když budeme chtít změnit moc věcí najednou, nebo uděláme příliš velký skok. Pokud jsem dosud byla zvyklá jíst denně maso, tak není moc nadějné ze dne na den ho přestat jíst úplně. Nejspíš se postaví na odpor nejen chuťové pohárky, ale projeví se to i na zdravotním stavu našeho těla. Pokud se léta nehýbu, tak nemůžu chtít najednou běhat denně několik kilometrů – nevydrží to ani moje vůle, ani moje tělo.
Takže – co si raději nedávat předsevzetí, ale rovnou začít věci měnit? S laskavostí k sobě.
