Článek
Psychologové vědí, že když zemře člověk, který nám byl blízký, potřebujeme projít čtyřmi fázemi truchlení, abychom mohli jít životem dál bez psychického narušení. Ty fáze jsou:
1. Člověk nechce uvěřit, že blízký už nežije
Smrt milovaného člověka je zkrátka šok, který se může projevovat jakýmsi omámením, ztuhnutím, a současně popíráním, že by to mohla být pravda. Zdrcený pozůstalý má často potíž věnovat se každodenní rutině, vše jako by pro něj ztratilo důležitost. I tělo pozůstalého může silně reagovat (např. zvracením).
Co můžeme pro truchlícího udělat?
V první fázi ho můžeme podpořit tak, že mu děláme společnost, pokud o ni stojí, a naopak se nevnucujeme, pokud chce být sám. Můžeme mu ulehčit od některých každodenních úkolů a ubezpečit se, že má dostatek tepla – jak lidského (objetí, pohlazení), tak fyzického. Nehodnotíme, jestli „truchlí dostatečně“ nebo je prapodivně klidný – u každého se šok může projevovat jinak.
2. Z člověka začnou tryskat emoce
Ve chvíli, kdy do vědomí pozůstalého začíná pronikat, že se mrtvý nikdy nevrátí, může dostat vztek na něj „Jak jsi mi to mohl udělat?“, na sebe „Určitě je to moje vina!“, případně na Osud/Boha „Proč zrovna mně se to muselo stát? To není fér!“… Může vyplout i strach „Co si teď sám počnu?“ a bolest ze ztráty - leckdy i přímo fyzická.
Co můžeme pro truchlícího udělat?
V této fázi je důležité nenapomínat truchlícího, aby se kontroloval, nebagatelizovat jeho prožívání byť dobře míněnými výroky jako „Vždyť to pro něj bylo nejlepší, teď už je mu dobře, měl bys mu to přát.“, ani nevnášet do jeho truchlení svoje dřívější zkušenosti se smrtí blízkého. Dovolit mu projevit emoce naplno a nahlas, aby mohl nastat ozdravný proces. Můžeme ho podpořit v tom, aby si našel jemu blízké způsoby, jak se se ztrátou milované osoby vyrovnat: např. psaním, čtením, fyzickou prací, procházkami v přírodě, vzpomínáním nebo nějakou formou meditace.
3. Truchlící jako by hledal zesnulého všude kolem sebe
Jako by ho chtěl oživit a udržet u sebe tím, že navštěvuje společná místa, přejímá jeho zvyky, podvědomě hledá jeho tvář mezi kolemjdoucími… V této fázi také na člověka nakonec dopadne tvrdá skutečnost plnou vahou: můj milovaný už opravdu není, není a nikdy nebude. V tomto období často vede se zesnulým hluboké vnitřní dialogy, které ho mohou hodně posunout k duševní rovnováze. Postupně přijímá skutečnost, se zemřelým se rozloučí, odpoutá se od něho a vykročí do nového života.
Co můžeme pro truchlícího udělat?
Někdo se ale může zaseknout v bolesti, že už nikdy nebude život takový jako dřív, a z pocitu bezmoci a beznaděje začne pomýšlet na sebevraždu. Dotyčnému pomozme nasloucháním, nepospíchejme na něj, aby už se přes svou ztrátu přenesl. V případě sebevražedných sklonů ho pokud možno nenechávejme o samotě a směrujme ho k profesionální péči (lékař, psychiatr, psycholog…).
4. Vykročení do nového života
Truchlící v poslední fázi - pokud měl prostor projít si bez potlačování třemi předchozími - začíná přebírat zpět zodpovědnost za svůj život, dělat nové plány a vracet se k vnitřnímu klidu. Je připraven na nové výzvy i vztahy.
Co můžeme pro truchlícího udělat?
Pokud jsme ho tímto procesem doprovázeli, je teď čas si uvědomit, že nás již nepotřebuje, a nesnažit se ho stále dál „zachraňovat“.
Kde je tu místo pro AI aplikaci?
Všimli jste si, že nikde v doporučeních pro doprovázejícího nestojí „odváděj pozornost truchlícího od jeho pocitů a předstírej, že jeho blízký nezemřel a bude tu s ním pořád dál“?
Taková aplikace vlastně přeruší proces uzdravování a „zakonzervuje“ člověka někde uprostřed třetí fáze truchlení. Posiluje závislost na komunikaci „se zemřelým“, i když je to ve skutečnosti jen umělý výtvor AI, která i kdyby nakrásně znala zemřelého po celý jeho život, i se všemi jeho gesty, zvyky a názory, i kdyby si jazykový model uložil všechno, co ten člověk kdy za svůj život řekl, stejně pozůstalý ve svém mobilu uvidí jen bezduchý digitální obrázek s digitálním zvukem. Bez duše.
Člověka přece nelze nahradit tím, že do robota nahrajeme jeho podobu, myšlenky, zkušenosti a přesvědčení. Nikdy to nebude lidská bytost. A proč tedy balamutit lidskou psychiku, která je v době truchlení narušená a křehká, nějakým softwarem hrajícím si na člověka? Je málo důkazů, jak zhoubně působí různí AI vyprodukovaní avataři předstírající živou bytost? Málo sebevražd dospívajících?
Nemohu se ubránit dojmu, že tady nejde ani tak o snahu pomoci lidem, kteří ztratili své blízké, jako o další způsob, jak lidi uvrtat ke konzumaci virtuálního obsahu, pryč od skutečného světa, pryč od našeho nitra a sebeozdravných procesů. Do závislosti. Kvůli penězům?
Zdroje:
