Článek
V prvním případě stála maminka s asi dvouletým klučíkem za ruku v trolejbuse, proti nim seděl jeho asi o dva roky starší bráška. Jedna spolucestující jim uvolnila místo, aby si maminka s malým mohla sednout, ale ta velmi důrazně - ano, až hrdě - odmítla s tím, že vychovávat se musí už odmalička. Úplně mi nebylo jasné, proč vychovává ke stání dvouletého, když čtyřletý sedí, ale možná mi chyběly nějaké informace. Sedící chlapec komíhal nohou, takže se najednou přiblížila těsně k mladšímu sourozenci, možná i dotkla, to jsem neměla možnost posoudit. Maminčina reakce byla ostrá: „Ještě jednou do něj kopneš a dám ti facku! Jednou se to stát může, pak si něco řekneme a bude to, jak chci.“ Z celkového ženina chování a smutně rezignovaného pohledu osloveného synka jsem vytušila, že mají-li tyhle děti vyrůst ve spokojené a sebevědomé dospělé, budou to mít opravdu hodně těžké.
Druhá maminka měla posazeného možná tříletého syna v kočárku s mladším dítětem (to jsem ze svého úhlu neviděla). Najednou zřejmě udělal něco, co se jí nezdálo, a tak mu beze všech průtahů vlepila pořádný pohlavek. Když se na ni podíval, ještě nad ním znechuceně vrtěla hlavou.
Sama jsem byla vždycky proti tělesným trestům a nikdy jsem nechtěla své děti bít. Bohužel se mi to úplně nepodařilo, pod tíhou okolností, únavy a vypjatých emocí mi párkrát prostě tzv. ujely nervy a své dítě jsem uhodila. Měla jsem z toho ale vždycky špatný pocit, vnímala jsem to jako své selhání. Dítě je dítě, chová se přirozeně, a nemá v úmyslu mi dělat naschvály, jakkoli to já tak mohu vnímat. Pokaždé jsem se mu omluvila, jakmile jsem toho byla schopná, a od té doby, co se podmínky v mém životě trochu urovnaly, už se mi to nikdy víc nestalo. Chci říct, že rozumím tomu, že někdy je člověk ve vleku svých emocí a nedokáže je ve vypjaté chvíli zpracovat, takže to „odnese“ nejbližší slabší tvor v dosahu. Ale není mi jasné, jak někdo může ubližování slabšímu, nota bene vlastnímu milovanému členu rodiny, vydávat za chvályhodné počínání.
Jak říká psycholog Václav Mertin, představte si, milé dámy, že vás váš manžel může fyzicky trestat, aby vás ukáznil – absurdní? Kdepak: realita minulých století. A ještě dnes je podle OSN čtvrtina lidí přesvědčena, že muži mají nárok bít své ženy. Jak se vám to líbí? Myslím, že ne. Proč si tedy myslíme, že bít děti je přípustné, dokonce snad dobré?
Američtí vědci prý přezkoumali 75 různých studií z posledních 50 let, které měly za úkol zjistit, zda tělesné tresty mají na chování dítěte pozitivní efekt. Studie na celkem 161 000 dětí ukázaly, že kladný účinek fyzických trestů se rovná nule. Výprask sice zafunguje na krátkou dobu, a to proto, že se dítě bojí. (Mimochodem, opravdu je žádoucí zakládat vztah s dítětem na strachu?) Z dlouhodobého hlediska jsou ale tělesné tresty prokazatelně kontraproduktivní. Dítě je zvyklé, že hranice mu hrubou silou vymezuje okolí, a neprobíhá tedy žádné upevňování Kantova „mravního zákona ve mně“. A přirozeně si vtiskává obraz agrese silnějšího proti slabšímu jako normu.
Odborníci z Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy vyzkoumali, že více než třetina rodičů u nás bere fyzické trestání dítěte jako běžnou součást výchovy. A polovina si myslí, že by na to měli mít právo. Většinou si to myslí ti, kteří sami v dětství byli trestáni. Přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK Martin Anders říká, že fyzické trestání dětí má dopady na strukturu a funkci mozku dítěte, které pak může mít problémy se zpracováváním informací, může mít problémy ve škole, utrpět trauma a následně trpět úzkostmi, depresemi, být méně úspěšné… Dokonce fyzicky trestané děti častěji podléhají užívání návykových látek.
Jsem si jistá, že tohle pro své děti nechcete. Tak je, prosím vás, nebijte.
Zdroje:
https://eduzin.cz/wp/2023/08/13/klara-laurencikova-chcete-vychovat-odolne-deti-s-dobrymi-vztahy-nebijte-je/
https://wave.rozhlas.cz/ctvrtina-lidi-si-mysli-ze-muzi-maji-narok-bit-sve-zeny-varuje-osn-9013998
