Článek
Autorka v článku několikrát podotýká, že samozřejmě slušně vychované děti slušných matek jí nevadí, ale už nadpis článku napovídá něco jiného - kdyby totiž opravdu mířila pouze na úzkou podmnožinu matek, které se chovají bezohledně, pak by nenapsala, že takové matky otravují „bezdětné“, ale použila by třeba slovo „ostatní“. Takto to působí spíš tak, že z jejího pohledu matka = bezohledná. S částí článku by se dalo svým způsobem souhlasit (kdyby projevoval trochu více respektu), přesto mi připadá, že je příliš generalizující a zbytečně útočný. A vzhledem k tomu, že při nahlédnutí do diskuze jsem viděla mnoho souhlasných příspěvků, nabízím pohled z jiného úhlu.
Co například znamená „podniky, kde nejsou děti vítané“? Skutečně existují pouze dva druhy podniků – ty přímo vybavené a prezentované jako podniky pro rodiny s dětmi, a ty ostatní? Pokud v kavárně není dětský koutek a na záchodě přebalovací pult, tak maminko vezmi děti a mazej pryč, tady s nimi nemáš co dělat? Podobná snaha oddělovat dětský svět od dospělých mi připadá dost smutná a kontraproduktivní, jak pro děti, tak pro dospělé. A myslím, že vnímání „zlobivosti“ nebo „nevychovanosti“ dětí záleží hodně na tom, kdo se dívá. Vždyť děti pro nás, i pro bezdětné – a možná, že pro ně ještě víc – mohou být úžasnou inspirací, děti v sobě mají jiskru života, kterou většina dospělých už dávno kdesi hluboko v sobě pohřbila, děti jsou dychtivé, zvídavé, nadšené… ano a také emočně nezralé, takže někdy dojde i k nepříjemnému zvukovému doprovodu, který už tak povznášející není. Přesto si myslím, že pozorovat děti, ať už své, nebo cizí, může být nesmírně obohacující. Tedy pokud člověk chce, a nevěnuje raději svou energii zlobě a odsuzování. Koneckonců osobně nemám problém hezkým způsobem požádat cizí dítko, aby přestalo dělat něco, co mě obtěžuje. Většinou se běží schovat k mamince, a tím je věc vyřešena.
Další, co mě zarazilo, je kavárna pojímaná jako místo předurčené pro práci. Samozřejmě nemám nic proti tomu, aby si někdo v kavárně pracoval, když se mu chce, ale aby požadoval od ostatních návštěvníků klid, protože se potřebuje na práci soustředit? Na to jsou jistě lépe zařízená jiná místa – co třeba zajít do studovny v místní knihovně, pokud se vám nechce pracovat doma? Přiznám se, že pohled k okolním stolkům na lidi zabořené do notebooků mě také nenaplňuje žádnými libými pocity, vypadá to pak v kavárně spíš jako v nějaké kanceláři, ale asi by mě nenapadlo je chtít napomínat, že mi narušují odpočinkovou scenérii.
Přebalovat dítě na jídelním stole jistě není dobré řešení, ale kolik takových případů existuje? Nikdy jsem nezažila nic ani vzdáleně podobného situaci, která je ve článku popisována. A nepřipadá mi pravděpodobné, že by toto autorka zažívala častěji, ledaže by se to odehrávalo ve stále stejném podniku, kam chodí stále ty samé matky se svými dětmi - pak by nespíš pomohla změna lokálu. V každé věkové i jinak vymezené skupině se vždycky najdou lidé takoví a makoví. Házet do jednoho pytle mámy s malými dětmi jen proto, že „mají tu drzost“ s nimi zajít do kavárny na dortík, považuji za poněkud zpozdilé.
Kojit s odhaleným poprsím jistě není nutné, ale na druhou stranu – copak nevidíme všude kolem sebe spoustu více či méně nahatých obrázků na obálkách časopisů, na billboardech, různé sošky a dekorace, mladé dívky dnes běžně nosí výstřihy skoro až k pupíku… Opravdu v dnešní době někdo omdlívá, když byť na zlomek vteřiny zahlédne ženské ňadro? Pokud ho totiž vidí déle, tak jen proto, že se rozhodne dívat dál. A to, že někdo vnímá kojení bez zahalení rovnou jako „demonstrativní“, a cítí se tím pohledem být „terorizován“, už podle mě opravdu svědčí spíše o přepjatosti pozorovatele než bezohlednosti kojící maminky.
Celkový postoj autorky k dětem dokresluje výraz „spratci“, který použila jako označení dětí, které se vztekají nebo křičí. Je známo, že v určitém věku mají děti přímo v „popisu práce“ své vývojové fáze stát si za svým a ohledávat hranice; pro dospělé není snadné s tímto chováním vhodně zacházet, ale určitě jim to nedává důvod nazývat děti takovými jmény. To je jako kdybych třeba já nazývala ženy, které takto děti a jejich mámy veřejně odsuzují, megerami. Nedělám to a ani by mě nenapadlo tak o nich smýšlet, protože věřím, že jsou ve skutečnosti dobré - tak jako ty děti v kavárně, a jen se dostaly do emocí – stejně jako ty děti v kavárně.
