Článek
Co když všechny ty příkazy, zákazy a pravidla, která jsou člověku vtišťována už od dětství, postupně omezují působení svědomí, které je člověku přirozené a vlastní?
Nedůvěra, kterou rodič (a společnost) neustálým poučováním a zákazy vůči dítěti vyjadřuje, má za následek, že se dítě přestává řídit přirozeným (řečeno s Kantem) „mravním zákonem v sobě“, a méně či více ochotně přijímá a napodobuje, co vidí a slyší kolem sebe. Rodiče v dobré víře, že dítě chrání, mu vykreslují svět jako nebezpečné místo a člověka jako predátora, před kterým je třeba mít se na pozoru, a média to ráda podporují zaměřením na vše výjimečné a především negativní. Podívejte se na titulky článků a porovnejte, kolik z nich poukazuje na něco šokujícího, nechutného nebo děsivého, a kolik na krásné a povznášející činy nebo události.
Omezující zákony, které předpokládají, že bez nich by „se lidé navzájem požrali“, probouzejí myšlenky na to, jak je obejít, a zároveň zvyšují počet lidí, kteří je porušují s vědomím, že případná pokuta nebo jiný postih jejich chování „zmoralizují“ – nemusejí se tedy vypořádávat se svým svědomím. Začíná to už u výchovy dětí – pokud dítě ví, že za nějaký „prohřešek“ (míněno čin proti vůli rodiče) bude následovat trest, přijetím tohoto důsledku si svůj čin ospravedlní a nemusí se už vyrovnávat s nepříjemným „bodáním“ svědomí.
Takzvané vědecké důkazy, že lidská podstata je špatná, jako jsou třeba dvě na univerzitách přednášené a v učebnicích pro psychology popisované studie známé i veřejnosti, byly v průběhu času silně zpochybněny.
Například časopis American Psychologist zveřejnil důkladné vyvrácení Stanfordského vězeňského experimentu, který je často používán jako důkaz, že člověk nemusí být psychopat, aby pod tlakem okolností začal být krutý. Doložil například, že „dozorci“ (kteří začali „vězně“ týrat) znali výsledky, kterých chtěl vědec dosáhnout, a byli vyškoleni, aby splnili jeho cíle; také „vězeň“, kvůli jehož psychickému stavu byl experiment předčasně ukončen, se později přiznal, že své psychické zhroucení sehrál.
Jiný známý (Milgramův) experiment, kdy účastníci byli údajně bez skrupulí ochotni pouštět až smrtelné množství elektřiny do „svých žáků“, když tito udělali chybu, byl vážně zpochybněn výsledky vyšetřování australskou žurnalistkou a psycholožkou Ginou Perry, která z nahrávek z experimentu zjistila, že vědec ve skutečnosti nerespektoval protokol pokusu, a „učitele“ přemlouval až nutil k pokračování dávno poté, co je měl prohlásit za „neposlušné“ (tedy neochotné ubližovat druhému), a navíc našla důvod se domnívat, že většina účastníků poznala, že se jedná o podvod a že stisknutím tlačítka ve skutečnosti nikomu neubližují.
Naopak dobré podstatě člověka nasvědčuje třeba tzv. Vánoční příměří na západní frontě v roce 1914, kdy vojáci obou válčících stran společně oslavili vánoce a smysluplně a lidsky spolu trávili čas leckde až do Nového roku. Potom to ale důstojníci už zarazili: „Důstojníci nižších jednotek dostali nařízeno neprodleně obnovit disciplínu a podobné výstřelky zatrhnout. Obecným protiopatřením, jak bratříčkování zastavit, se stala pravidelná rotace jednotek v rámci fronty, která bránila jakémukoli sblížení.“ Naznačuje to, že válčení nevychází z vůle většiny lidí, ale jen z pár jedinců (zřejmě psychopatických), kteří se ale bohužel často dostávají k moci. A existují mnohé doklady toho, že lidé si v kritických chvílích spíše navzájem pomáhají, než aby si ubližovali.
Násilí, které děti provozují ve školách nebo v ulicích, vůbec nemusí vycházet z jejich podstaty, ale spíš napodobují to, co vidí ve společnosti, médiích a filmech. A opět to začíná už v rodině - pokud si rodiče vynucují poslušnost násilím (byť třeba jen verbálním) nebo nátlakem, dítě si tento postup osvojí.
A stejně to platí pro pocit bezpečí nebo nebezpečí na tomto světě. Pokud dítě nezíská důvěru v tento svět, hůře se dokáže osamostatnit i navazovat blízké vztahy. Psycholog Jan Kulhánek uvádí příklady úzkostných dětí, které své úzkosti získaly přehnanou ochranitelskostí rodičů, někdy dokonce přímo strašením všemi nebezpečími světa, a říká: „Nejen zkušenost psychologů, ale i výzkumy potvrdily, že úzkost rodiče se přenáší na dítě a že dítě přebírá výrazy i postoje svých rodičů. Náš pocit ze světa a ze sebe v něm netvoří příběhy tak, jak se staly, ale takové, jaké zapadají do našeho pohledu na svět a na sebe. Vytvoříme si scénář, který má tendenci sám sebe potvrzovat.“
Myslím, že poselství Kulhánkovy kolegyně se krásně hodí na závěr:
Když se mé kolegyně‑psycholožky zeptala její pětiletá dcera, jestli je na světě víc lidí hodných, nebo zlých, kolegyně jí odpověděla: „Když to nepokazíme my, rodiče, tak bude víc lidí hodných.“
Zdroje:
https://www.vox.com/2018/6/13/17449118/stanford-prison-experiment-fraud-psychology-replication
https://www.novinky.cz/clanek/vanoce-vanocni-zazrak-na-zapadni-fronte-40307654
https://psychologie.cz/tati-jsou-lide-spis-dobri-nebo-zli/
