Článek
Z každodenních zkušeností je jasné, že ženy a muži komunikují rozdílně, preferují jiná slova a úsloví, stejným slovům a větám dávají odlišný význam, jinak konverzují, gestikulují a intonují. Můžeme se dočíst o dvou odlišných kulturách-mužské a ženské, o planetárních rozdílech (J. Gray), že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše.
Například se soudí, že ženy jsou upovídanější než muži, jenže se ukazuje, že je to spíše předsudek než fakt. Představte si, že při zkoumání v malých skupinách, kde si lidé mezi sebou povídali, se ukázalo, že rozdíly jsou mírné a pokud nějaké jsou, tak ve prospěch mužů. Ano, pánové toho namluvili více než dámy.
Nebo skákání do řeči. Kdo si myslíte, že častěji přerušuje hovor tímto způsobem? V mládí i dospělosti nám, ženám, muži skáčou do řeči mnohem častěji. Dokonce podle klasického výzkumu (klasický je proto, že se uvádí v učebnicích) z roku 1975 to bylo celých 96 % přerušení. Je třeba dodat, že v nemalém procentu případů to bylo souhlasné přerušení. To znamená, že pánové sice skočí do řeči, ale vyjadřují tím souhlas se ženou!
Z výzkumů Americké socioložky Pamely Fishmanové, která zkoumala dialogy mezi páry, vyplynulo, že ženy jsou při komunikaci mnohem aktivnější a přístupnější než muži. Je to tím, že se ženy ve větší míře snaží udržet konverzaci vnášením nových námětů a pokud nějaký námět napadne muže, ženy jej přijímají, kdežto pánové tak s náměty žen činí jen málokdy.
Existují také slova či výroky, která se přiřazují spíše vyjadřování mužskému, tzv. maskulinní. Mezi ně patří především jednoznačná zobecňující tvrzení „Je to tak a hotovo“, nadávky a vulgarismy, hodnotící sdělení „To je přece logické“ a zpřesňující až pedantské výrazy „Je 11 hodin 12 minut a 3 sekundy“.
Názorná ukázka:
Ona: „Je mi nějak zima. Nemohl bys, prosím, přitopit?“
On: „Nemůže ti být zima, je 22,5 stupňů!“
Za ženské, tzv. femininní, výroky se považují především slova a úsloví vyjadřující určitý vztah ke komunikačnímu partnerovi, a to především ohled a zájem „Co si o té sukni myslíš? Nejsem v ní tlustá?“ a výroky které mají emoční náboj „Ale tohle se mi nelíbí“, „Když budu chtít znát tvůj názor, řeknu ti ho!“
Typicky ženské jsou i souhlasné fráze a také výroky dávající najevo, že komunikační partner ví vše lépe, případně umožňující, aby si to myslel. „Ty jistě víš, kde máme odbočit“. Moudré ženy totiž ví, že posilovat mužské ego je velice prozíravé a užitečné.
Celkem zajímavým rodovým rozdílem je i odlišný vztah mezi vnitřním monologem a vnějším hlasovým projevem. Ženy mluví současně s tím, jak myslí, jak jim v mysli naskakují slova nebo představy. Kdežto muži mívají určité zpoždění, někdy i delší.… Napřed si něco pomyslí, potom si to ještě promyslí a teprve pak něco řeknou.
Dialogy mezi ženami a muži jsou také často předmětem vtipů. Občas nás ale drobná, nebo i větší, nedorozumění, která souvisí s rozdílným myšlením dam a pánů při komunikaci, potkávají v reálném životě.
Na návštěvě:
Ona: „Vezmi si svetr.“
On: „Jdeme už domů, nebo je mi zima?“
Rozdíly mezi mužem a ženou prostě byly, jsou a budou a je to tak dobře. Jak řekl starořecký filozof Xenofón: „Bohové vytvořili po zralé úvaze dvojici, které se říká muž a žena, aby oba měli ze svého společného života co největší prospěch. Oba musí dávat a přijímat, proto poskytli oběma stejnou měrou paměť i pozornost, stejnou měrou také učinili, že oba nemají přirozené vlohy k týmž věcem, potřebují tím spíše jeden druhého a jejich spojení se ukazuje ještě užitečnější, na co jeden nestačí, to dokáže druhý.“
A jaká je vaše zkušenost? Jsou dnes upovídanější ženy nebo muži? Kdo podle vás častěji skáče do řeči?
Zdroje:
Ivo Plaňava, Průvodce mezilidskou komunikací, Grada Publishing a.s., Praha 2005
Pamela M. Fishman, Interaction: The Work Women Do, Social Problems, 1978
