Azorský ostrov São Miguel - počkejte chvíli, třeba se stane zázrak

Bylo jaro a já si potřebovala pročistit hlavu. Koukala jsem co, kde a jak. Dívala se na zájezdy a… A naráz se mi tam objevovaly Azory. A když jsem si četla, o jaké místo se jedná, bylo rozhodnuto. Na jednom místě mám vidět několik zákoutí světa. Některé části slibují Nový Zéland, jiné Island, někde se budete připadat jak v Rakousku.

Letěli jsme z Vídně do Porta, kde jsme měli nějaké dny na prohlídku města. Na koho bude město moc rušné, doporučuji navštívit město Gaia, odkud doopravdy pochází portské víno. Byla tam daleko větší pohoda, nikdo se nikam nehnal, takže dát si portské a dívat se přes řeku na krásné Porto je skvělá volba.

Dali jsme si portské a dívali jsme se přes řeku na krásné Porto – ideál. V parku v Gaia to žilo, hrálo se na hudební nástroje, provazochodci dělali své triky.

Co mě velmi překvapilo, tak jak portugalští řidiči (teda aspoň v Portu) pouští chodce, a to doslova všude, a dokonce i na přechodu se semaforem, i když máte červenou, zastaví a nechají vás projít. Na chodce jsou velmi ohleduplní a jsou v klidu, řidiči mezi sebou občas trochu nervozitu mají a někdy si zatroubí.

Z Porta jsme letěli na Azorské ostrovy, lépe řečeno na největší z nich, a to na São Miguel. Ostatní ostrovy jsem neplánovala, protože jsme neměli dostatek dní a taky cesta na další ostrovy nebyla tak levná. Na letišti jsme si půjčili auto a jeli jsme nejprve navštívit ananasovou plantáž. Sice je pěstují ve sklenících, ale bylo zajímavé vidět ananas v jeho různé fázi růstu.

Na ostrově velmi často prší, nebo spíš, počasí se vám klidně změní 20× za den. Takže určitě je dobré mít vybavení na déšť a nebýt zklamaní z počasí. Nás přivítal mírný deštík a vysoká vlhkost vzduchu, na kterou nejsme zvyklí. Ubytování jsem měla zajištěné přes booking. I když se jedná o největší z Azorských ostrovů, tak je tak malý, že byste klidně mohli být jenom na jednom místě a přejíždět. Já měla dvě různá místa, první ubytování bylo na severní části ostrova spíše k východnější straně. Jednalo se o barák 2+kk se zahrádkou. I když v okolí bylo pár domečků a i auta tam stála, tak by se tam měli pohybovat nějací lidé, tak večery byly naprosto tiché. Jen ptáci a oceán byl slyšet.

Byl to ráj. Byl to ráj i pro řidiče, ta silnice byla prázdná, teda, severní část ostrova byla poloprázdná.

Příroda je tu krásná, tím, jak tu často prší, tak trávníky mají nádhernou zelenou barvu. Naše první cesta vedla do městečka Nordeste, kde jsme si udělali krátký pěší výlet k majáku Ponta do Arnel. Sice cesta byla krátká, ale k majáku to byl pěkný sešup. Klikatá silnice a sklon obrovský. Tento kopec se snažilo vyjet auto, a mělo s tím problémy, řidič se bál dupnout pořádně na plyn. A kdyby místní neporadil řidiči, co má dělat, asi by tam auto zůstalo do teď. V průvodcích nelhali, sice jsem nebyla na Novém Zélandu, ale myslím, že by to tam opravdu mohlo vypadat jako tady.

Když jsme s funěním vyšli zpátky na hlavní silnici, potkali jsme místní starší ženu, hnedka na nás začala mluvit portugalsky. Vůbec ji nevadilo, že ji nerozumíme, zeptala se nás, odkud jsme, a pak mluvila dál. S manželem jsme si odvyprávěli, co nám asi tak říkala, a shodli jsme se na tom, že nám řekla, že jsme dobří, kde jsme byli a že ona tam dříve chodila, ale už to neujde.

Náš další výlet byl z vesnice Faial da Terra a vodopádu Salto do Prego. Musím uznat, že cesty mají dobře značený a my jsme nebloudili. Tady si připadáte jako v džungli, obrovské kapradiny. Jdete, obdivuje rostliny a stromy a naráz před námi vylezli. Kdo čeká nějaká divoká zvířata, tak má pravdu, ale kdo čeká asi obrovskou senzaci, bude možná zklamán, ale já byla nadšená a bylo to pro mě jiné, než když se tyto zvířata pohybují na dvorku. Jednalo se o slepice a kohouty, co žijí v naprosté volnosti v přírodě. Měli i malá kuřátka. Bylo vidět, že jsou všichni zvyklí na lidi, protože se za námi hnedka hrnuli. Viděli jsme i jak se někteří kohouti do sebe pustili a dokazovali si svoji nadřazenost. Natrefila jsem na slepičku, která se schovávala ve křoví s úplně malinkými kuřátky. Bylo to krásné, došli jsme k vodopádu a vydali jsme se cestou zpátky k autu. V místě zvané Sanguinho za námi vyběhly dvě kočky. A protože jsem milovnice zvířat a kočky vypadaly, že nejsou prolezlé nemocemi a nemusím se bát, tak jsem si je pohladila. Jedna se rozhodla, že bude naší průvodkyní a šla s námi. Když jsme se zastavili, tak se také zastavila a čekala na nás, někdy na nás začala mňoukat, tak jsme rozešli a ona vesele s námi pokračovala. Cestou jsem viděla růst banány přímo na rostlině. Naše kočičí průvodkyně byla úžasná a já přemýšlela, co bude, až se vrátíme zpátky k autu a ona bude chtít jet s námi? Toto moje dilema kočka vyřešila jednoduše, na kraji vesnice si sedla a dál s námi nešla, ještě jsem ji zamávala a šli jsme k autu. Asi nás opravdu jen chtěla doprovodit po strmé cestě dolů a dávat na nás pozor. Šla s námi skoro kilometr.

Naše další zastavení bylo ve Furnasu. Po výstupu z auta jsme ucítili síru. Najdeme zde kouřící gejzíry, termální bazénky a horká bublající vřídla.

V obci Furnas bylo fascinující procházet se po parku s bublajícími a kouřícími místy. V restauraci jsme si dali místní jídlo kozido, toto jídlo se připravuje tak, že se zakopává do země a nechává se pomalu uvařit pomocí geotermální energie. Do jednoho hrnce se dá několik druhů mas, kapusta, mrkev, klobásky a nevím co dalšího. Chuť byla výborná, protože se to díky pomalému vaření tak dokonale propojilo, že jsme jedli a jedli, ale sníst to celé bylo nad naše síly. Pak jsme navštívili místní termální koupání. Kde jsme měli pocit, že se nám Kozido v břiše znovu uvařilo. Po koupání jsme si obešli jezero Lagoa das Furnas, toto jezero je zelené barvy. Došli jsme k místu, kde se Kozido připravovalo. Díry v zemi, někde se kouřilo, některé byly otevřené, jiné byly zahrabané.

Další den jsme navštívili Achadinha, kde jsme si udělali okruh. Bylo nádherné počasí, modrá obloha, slunce svítilo. Naštěstí jsme většinu času byli ve stínu pod stromy. Cestou zpátky na ubytování jsme jeli ještě přes park. Udělali jsme si fotky u vodopádu Véu da Noiva.

Další den jsme se už přesouvali směrem na jih. Ten den opravdu lilo a lilo, déšť byl hustý a nevypadalo, že by se mělo počasí za chvíli změnit, ale jak jsme se blížili na jih, a to do Vila Franca do Campo, tak se začalo jasnit, sice nebyla modrá obloha, ale nepršelo nám. Chvílemi jen občas káplo, ale slejvák naštěstí už nebyl. Vyjeli jsme autem ke kostelu Ermida de Nossa Senhora da Paz, vystoupali jsme krásné schody a užívali si výhledu na zajímavý ostrov Ilhéu de Vila Franca.

Jeli jsme se ubytovat do hlavního města Ponta Delgada, i když jsme byli ubytovaní ve vedlejší ulici, která byla jednosměrka, tak mám pocit, že všechny auta z ostrova projíždí právě tudy. Byl to veliký rozdíl oproti prvnímu ubytování.

Na ostrově jsme ještě navštívili obec Mosteiros, která se může pyšnit černou pláží. Kdo však jede na ostrov za účelem koupání, bude asi zklamán, sice se zde nachází několik bazénků přímo v moři, ale vlny jsou tak velké a voda studená, takže, kdo má raději plavání a válení musí zvolit jinou destinaci. Vlny byly obrovské.

Cestou jsme navštívili bývalý hotel Monte Palace. Hotel je už přes dvacet let opuštěný. Bohužel zkrachoval, i když je na nádherném místě a v blízkosti má být prý nejhezčí výhled světa. Na tomto místě často prší a jsou mlhy, takže lidé se tu neubytovávaly a hotel zkrachoval. Když jsme přijeli k hotelu, tak jsme právě toto počasí měli - pršelo, foukalo, a byla mlha. Do hotelu je vstup zakázán, ale moc to lidé nerespektují a navštěvují ho i vevnitř. My jsme zákaz akceptovali a do hotelu jsme se nevydali. Šli jsme na vyhlídku, co má být nejkrásnější, no viděli jsme jen mléko, jdeme a už se manžel chce vrátit zpátky k auto a já mu říkám: „Počkej chvíli, třeba se stane zázrak!“ Jak jsem to dořekla, tak se mlha rozestoupila. Sice ne úplně, ale bylo vidět, že jsou dole dvě jezera. Má tam být jedno modré a druhé zelené. Viděli jsme sice jen siluetu jezer, ale i tak to byl pro mě zázrak, a že i když počasí se úplně neumoudřilo, tak mě to velmi potěšilo. Další den jsme zkusili druhý pokus, výhled už byl lepší a my tak mohli vidět jeden z nejhezčích výhledů.

Vyrazili jsme dál, a to k jezeru Lagoa do Canario. Tady u jezera mi to připadalo jako na Šumavě. Šli jsme dál a měli několik nádherných vyhlídek na okolí. Místo bylo velmi zajímavé, protože zde byly lesy, ale v okolí byla spíše měsíční krajina. Pustá, ale tak zvláštně, vůbec mě to neděsilo, naopak mě to ohromovalo. Navštívili jsme přírodní rezervaci Caldeira Velha, úžasné místo, zaplatili jsme si i koupání. Sice si zde trochu připadáte jak opička v zoo, protože jsem chodí lidé i jenom na prohlídku parku. A fotí si stromy a termální jezírka, která jsou přeplněna lidmi. Z rezervaci jsme vyjeli a dojeli jsme k jezeru Lagoa do Fogo. Nešli jsme k jezeru, koukali jsme na něho z kopce, ale i z té dálky bylo vidět, jak jde vidět až na dno. Jeli jsme dál, cestička zase klikatá, jedeme a musíme přibrzdit, protože vidíme (je to ta nejužší část ostrova) oba kraje ostrova.

Cestou zastavujeme a děláme si krátkou vycházku do tunelů. Jde jen o krátké tunely. Ale taky fantastická věc, člověk se trochu obává, vchází do tunelu z místa, kde je vedro, slunce svítí, louka a vyleze v džungli, v místě, kde je příjemně. Je to, jak vstup do jiného světa.

Na ostrově jsme navštívili místo, kde se v Evropě pěstuje čaj. Jsou zde dvě plantáže. My jsme navštívili tu větší, a to Chá Gorreana. Prošli jsme se plantáží, navštívili fabriku a viděli i přímo, jak se čaj sušší, dává do pytlíčku, výroba od A až do Z, ochutnali jsme i čaj, nakoupili něco domů.

Na ostrově je hlavní barva budov bílá a černá a jinak tomu není v hlavním městě Ponta Delgada. Město i když je hlavní, tak zde bylo akorát lidí, kde jinde se vám podaří v hlavním městě vyfotit na hlavní náměstí tři oblouky, které dříve byli vstupní bránou do města a jedná se o historickou památku. Ve městě jsme navštívili botanické zahrady. Opět musím podotknout, že to bylo úžasné. Stromy, květiny – fantastické.

Ani se mi nechtělo letět pryč, protože Azorský ostrov São Miguel je kouzelný, každé zákoutí je jiné, máte pocit, že jste navštívili několik míst po celé zemi.

Lidé jsou tu vstřícní a milý. Ale doporučuji, pokud natrefíte na obchod, udělejte si zásoby na víc dní, protože tam to není jak u nás, že by obchody by byli na každém rohu a otevřeny od rána do noci. A i když mapy ukazují, že je tam obchod, tak občas není. Jak nám se stalo (ten sever, západ je na obchody horší, tam jsme měli větší problém něco sehnat), vystoupili jsme z auta, i když nebylo pozdě, tak dveře byly zavřené. Chtěli jsme se otočit a jet pryč, ale ze zastávky vyšla paní a naznačovala nám, ať jdeme do vedlejších dveří. Moc se nám nechtělo a šli jsme, došli jsme do místního baru. Kde za barem byl starší barman a na baru seděli dva lidé. Nevěřícně na nás koukali. Řekli jsme, že chceme nakoupit. Pán se usmál a šel nám otevřít obchod. Nevím, jestli to byl obchod nebo muzeum. Protože to vypadalo jako lékárna u nás před 50 lety. Koupili jsme si aspoň olivy a toasty, protože nás tam nic neoslovilo, ale museli jsme si koupit něco, když už nám pán tak ochotně otevřel.

Z ostrova v době našeho výletu nebyl přímý let do ČR, takže zpátky jsme letěli do Lisabonu, kde jsme nějaký den pobyli a od tam do Vídni a hurá zpátky domů.

Azorské ostrovy jsou úžasné i tím, že sem moc turistů nejezdí právě kvůli počasí. My jsme zde byli začátkem května, zažili jsme déšť, ale i slunce a modrou oblohu. Místo je kouzelné právě díky tomu, že sem neproudí davy turistů jako třeba na Madeiru, která je teď velmi oblíbenou destinací. Příroda na Azorech je nádherná, je to ráj na zemi. A doufám, že kdo se tam vydá, bude ctít přírodu a užívat si nádhernou atmosféru.