Článek
Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc navrhuje snížit trestní odpovědnost u nejtěžších zločinů na 13 let. S tím se dá souhlasit – pokud někdo v tomto věku vědomě chladnokrevně zavraždí, trest musí přijít. Není v žádném případě v pořádku, aby docházelo k brutálnímu násilí, taky oběti si zaslouží spravedlnost. Jenže zavírat oči před tím, co děti k touze ubližovat a vraždit dovedlo, je alibismus dospělých. Společnost nemá jen stavět nové dětské cely, musíme začít řešit, proč v nich ta agrese vůbec roste a zda se k tragédiím nedalo včas předejít.
Když ministr Tejc představil analýzu poukazující na rostoucí brutalitu a bezcitnost některých dětských útoků, většina společnosti se shodla, že situaci je nutné okamžitě řešit. Pokud třináctiletý jedinec spáchá čin, za který dospělému hrozí výjimečný trest, nemůže se dál schovávat za dětský věk a odejít bez postihu. Strach z trestu je důležitý. Jenže mohou za současný stav vždycky jen ty děti?
Agrese jako zrcadlo rodiny a okolí
Děti přicházejí na svět jako čisté duše. Pokud pomineme naprosto extrémní a vzácné případy vrozených psychopatických poruch, žádné miminko se nenarodí zlé, kruté nebo s touhou vraždit. Tuto čistotu v nich zlomí až svět dospělých.
Děti jsou jako houby – nasávají naprosto všechno ze svého okolí. Když dítě vyrůstá v nevhodných podmínkách, kde jsou rodiče agresivní, nebo propadli návykovým látkám a drogám, jak má z takového prostředí vyrůst bez poskvrny? Kdo je v takovém toxickém prostředí naučí, co je správné? Když ti nejbližší, jejich rodiče je nenaučí lásce a toleranci, kdo je to má tedy naučit?
A bohužel to není problém jen nefunkčních rodin. Podívejme se kolem sebe na běžné domácnosti. Rodiče se dnes dětem často vůbec nevěnují. Jsou hodně v práci nebo mají neustále v ruce mobilní telefony, sledují displeje, nevnímají své okolí a ignorují vlastní potomky. Dítě pak vyrůstá v emočním chladu, osamocené a bez zájmu těch nejbližších.
Televizní krev a digitální izolace
Děti mají velmi často mobil v ruce a sledují různá videa, která jsou často agresivní nebo bezduchá. A co na děti čeká v televizi? Když si rodina sedne společně k televizi, co na běžných hlavních kanálech vidí? V hlavním vysílacím čase od rána do večera útočí kriminálky, vraždy, krev a násilí. Sice existují speciální dětské stanice, ale tam rodiče dítě často jen odloží, aby od něj měli klid. Kam se z těch běžných, společně sledovaných programů poděly obyčejné rodinné filmy, laskavé příběhy a komedie, u kterých by se děti učily empatii a lidskosti přímo po boku svých rodičů? Televizní programy v honbě za sledovaností i internet jsou přecpané brutalitou, která dětem odmalička posouvá hranici toho, co je normální.
Dnešní generace čelí něčemu, co žádná předchozí nezažila – nepřetržité digitální masáži. Šikana se přesunula do kyberprostoru a dosahuje děsivých rozměrů. Děti už neběhají venku, nehýbou se, neodírají si kolena. Místo přirozeného dětství sedí izolované ve svých pokojích, samy se svítící obrazovkou, která jim vymývá mozek pokřivenými hodnotami a iluzí dokonalého světa. Kdo je dnes učí, že jinakost není vada ani důvod k posměchu? Kdo jim ukazuje, jak spolu mluvit z očí do očí a jak spolupracovat, když je algoritmy sociálních sítí od první třídy nutí mezi sebou pouze bezohledně soupeřit?
Jaká je vůbec naše současná společnost? Jdeme my dospělí dětem vůbec příkladem? Podívejme se, jak spolu mluví politici v televizi, jak agresivní a plné nenávisti jsou diskuze dospělých na internetu nebo jak na sebe lidé křičí v běžném životě. Chceme po třináctiletých dětech dokonalé morální kompasy, ale přitom jim jako společnost ukazujeme, že agresí, křikem a sobectvím se v tomto světě vítězí.
Nezametejme pocity dětí pod koberec
Vzrůstá obrovské množství psychických problémů, úzkostí a depresí u nezletilých. Jenže mají se na koho obrátit? Sehnat dnes dětského psychiatra nebo psychologa je úkol na dlouhé měsíce. A co školy? Na mnoha z nich psychologové buď chybí, nebo jsou tak přetížení byrokracií, že hlubší pomoc nezvládají.
Nutně potřebujeme na školách funkční, dlouhodobé preventivní programy. Systém musí zajistit, aby mělo každé ohrožené dítě ve škole člověka, na kterého se může stoprocentně spolehnout. Jejich traumata, strachy a pocity nesmí být zametány pod koberec s tím, že jde o „pubertální vrtochy“. Pokud tyto signály přehlížíme, nemůžeme se divit, že vnitřní bolest dítěte nakonec exploduje v nepochopitelnou brutalitu.
Trest až na posledním místě
Snížení věkové hranice na 13 let je nezbytná záchranná brzda pro extrémní případy, kdy selhalo úplně všechno. Nemůžeme z něj ale udělat univerzální řešení pro dětské duše. Děti mají být šťastné a mají mít právo být dětmi. Dokud jako společnost nezačneme masivně investovat do prevence, do podpory rodin, funkčních školních programů a dokud nevrátíme děti od displejů a kriminálek zpátky do reálného světa, budeme jen dál s hrůzou plnit nápravná zařízení dětmi, kterým jsme jako dospělí nedokázali pomoci včas.
