Článek
Jako prvorodička jsem vnímala všechno jako nové. Začala jsem chodit na předporodní kurz, abych zjistila, jak porod probíhá, co se tam většinou děje a jak si můžu pomoci. V dnešní době si navíc můžu napsat porodní plán nebo porodní přání.
Internet je plný porodních plánů – jak by měl vypadat, co si tam přát a co nepřát. Měla jsem z toho hlavu kolem. Nikdy jsem nerodila a nevěděla jsem, jaké to je. I když navštěvujete kurz, pořád je to jen ukázka toho, jak porody probíhají nejčastěji, ne jak proběhne právě ten váš.
Okolí se mě ptalo, zda budu rodit doma. Pokud to nebude překotný porod, tak ne – já chci do porodnice. Říkala si, že by bylo dobré napsat pro porodní asistentky porodní plán. Dnes se přece s porodními plány do porodnic jezdí. Tak jsem znova projížděla internet a hledala, co duly a asistentky radí. Bonding neboli přiložení dítěte? To určitě chci. Moje vybraná porodnice píše, že to dělá. Pupeční šňůru přestřihnout až dotepe? I to má moje porodnice v běžném postupu. Asistentky radí nedávat automaticky kanylu. No, vzhledem k tomu, jaké mám žíly a jak těžce se vždycky hledají, tak ji pro svůj klid chci. Klystýr – nedávat? Na kurzu jsem se dozvěděla, že klystýr pěkně prohřeje střeva a díky jejich vyprázdnění má miminko o trochu více místa a lépe se dostává ven. No jo, ale může po něm bolet břicho. Jenže při porodu břicho bolí tak jako tak. Hodně žen klystýr nechce právě kvůli bolesti, ale některé ho raději uvítají, než aby se stala nehoda. Porodní asistentky s nehodou počítají a rozhodně se není za co stydět. Někdy to ani není potřeba, protože ženské tělo se před porodem čistí samo – znám případy, kdy přišla nejen častá stolice, ale i zvracení. Řekla jsem si, že uvidím, jak to bude u mě.
Zjistila jsem, že si nakonec nemám co psát. Pokud nejsou komplikace a lékaři nemusí zasáhnout jinak, dělá porodnice věci, které chci, automaticky.
Přichází můj den – tedy náš den. Začínají porodní bolesti, rozdýchávám je a vyrážím do porodnice zjistit, jestli jsou to opravdu ony, nebo jen poslíčci a planý poplach. Přijímají mě, dělají monitor a pak mě vyšetří paní doktorka, která je velice milá. Ptá se mě, jestli mám porodní plán. Hm, tak oni ho tu asi opravdu chtějí. „Nemám, ale přeji si, aby bylo všechno co nejpřirozeněji. Pokud ale bude potřeba, dělejte, co umíte,“ odpovídám. S paní doktorkou se domlouváme, že už tam zůstanu. Porod se pomalu rozjíždí a je lepší to mít vyřešené než za pár hodin zjistit, že už nemají místo. V den, kdy se naše dítě rozhodlo přijít na svět, si totiž víc miminek řeklo, že je to pěkný den na narození, a porodnice byla plná.
Dostávám se na porodní box a přichází se mi představit porodní asistentka. Je milá a jsem ráda, že mi jako člověk sedí. Manžel je se mnou. Jsem vděčná, protože mám trochu strach a chci mít u sebe blízkého člověka. Určitě bych sice brala, aby bylo prostředí o něco útulnější a nevypadalo to tolik jako v nemocnici – při porodu je totiž pohoda a uvolnění důležité. Pokoj to moc nevykazoval, ale měla jsem štěstí, že tu byl nový porodní gauč.
A už jedeme přípravu: kanyla a antibiotika kvůli streptokokovi. Dále klystýr – nakonec si ho nechávám dát. Sice to není žádná příjemná záležitost a čekala jsem, že prohřeje víc, ale není to tak hrozné, jak jsem se obávala. Dostavují se další bolesti břicha. Copak poznám, jestli za to může klystýr, nebo zesilují porodní bolesti? (A jak by to vypadalo, kdybych si ho nedala?) Břicho bolí. Zdá se vám, že jsem při popisu moc otevřená? Věřte, že při porodu je nejlepší být co nejvíc otevřená.
Bolesti zvládám, nebo spíš o nich nepřemýšlím. Nepřemýšlím vlastně nad ničím. Na kurzu říkali, že je potřeba vypnout mozek, protože přemýšlení akorát porod komplikuje. Já mám úplně vypnuto. Mám kolem sebe mlhu, moc nevnímám, co se děje a neděje. Vím všechno, ale přitom nevím nic.
Porodní asistentka celou dobu kontroluje ozvy děťátka. Pak přijde ten čas – jdeme na to. Tlačím, ale už jsem utahaná a zpocená. Nejde mi to, nemůžu. Jsem unavená, zesláblá, snažím se dělat, co mi radí, ale nejde to. Tlačím a hrozně moc chci, aby už bylo dítě venku. Naráz mi asistentka řekne, že už musí jít dítě ven, protože mu padají ozvy. V hlavě mi to rezonuje. Já už ale nemůžu. Umřu já? Dítě? Oba? Co teď bude, když už nemám sílu? Nabízejí mi oxytocin, který by podpořil stahy a tlačení. Jenže nejsem moc schopná odpovědi, vlastně pořádně nevnímám, co mi říká a co nabízí. Když se mě zeptá podruhé, můj muž odpoví ano a já jeho „ANO“ zopakuji. Dostávám oxytocin a bolesti se víc rozšiřují, ale já jsem najednou schopná zatlačit intenzivněji. Mezitím přivolali lékaře, kterého tam chtěla mít porodní asistentka pro jistotu. Od pana doktora slyším, že ozvy jsou ještě v pohodě. Klid, který z něho vyzařoval, mi dodává trošku síly. Ještě mám šanci přivést na svět život a přežít. Píchají mi druhou dávku oxytocinu, který mi pomáhá. Nevím, kolikrát ještě tlačím, ale naráz cítím, že dítě opravdu jde ven. Pokládají mi ho na mě. Je celé fialové, ale žije! Můj muž je šťastný a já jsem šťastná.
Ani nevím, za jak dlouho mi dítě berou, aby ho vyšetřili – můj muž to kontroluje. Ani mi nevadí, že ho nemám přímo u sebe, vím, že je se mnou v místnosti a že je v dobrých rukách.
I když jsem si původně myslela, že já rodit na zádech nebudu a že pro mě bude jiná poloha lepší, nakonec jsem na zádech skončila. Žádné pasivní ležení a nohy na koze se ale nekonalo. Nohy jsem si držela sama a vlastně jsem byla v polosedu. Takže i když si namyslíte polohu, protože někomu se tak rodilo dobře, u vás to může dopadnout jinak. Já byla prvně na boku, ale nebylo to ono. Porodní asistentka mi doporučila změnu a bylo to pro mě mnohem lepší.
Tak, dítě je na světě a teď ještě musí placenta ven. Po několika hodinách bolesti porodíte dítě, a tím to ještě nekončí. Četla jsem, že i porod placenty může bolet, nebo že někomu nechce jít ven a skončí na sále. Naštěstí byla placenta venku, ani nevím jak. Porodní asistentka nám ji potom ukazovala – ty blány, jak s ní bylo dítě spojeno.
Pak už přichází sprcha, postel a miminko na hruď. Přisátí, nebo spíš pokus o přisátí. A mně dochází, že už se o tohle stvoření budu navždycky bát. Nesmím tomu strachu ale podléhat. Podle plánu jsem sice nejela, ale naštěstí se mi vyplnilo to hlavní: rodit co nejpřirozeněji a abych já i dítě byly v pořádku.
Po pár hodinách odcházíme na pokoj. Moje nová spolubydlící se svým děťátkem je naštěstí prvorodička jako já a je moc sympatická.
Věřím, že kdo zažije nepříjemné porodní asistentky a lékaře a má špatnou zkušenost, ten si u druhého dítěte porodní přání nejspíš píše. Já měla štěstí jak na paní doktorku a doktora, tak na paní asistentku i na samotný porod. Naštěstí nepřišla žádná komplikace a jsem za to vděčná. Protože i když si sepíšete ten nejlepší porodní plán, vaše tělo nebo dítě vám do toho můžou hodit vidle. Porod je sice přirozená součást života a člověk si musí věřit, ale beru ho s respektem – já by doma rodit nechtěla. Jsem vděčná za lidi, kteří mi sedli, a že se nic nepokazilo. Protože bohužel i to se může stát. Porod si můžete naplánovat, jak chcete, ale ne vždy vaše tělo a miminko budou s plánem srozuměni. I když máte první porod pohodový, druhý může vyžadovat zásah, aby se dítě nebo matka zachránily. A jindy je první porod těžký a komplikovaný a u druhého dítěte je to „pohoda“.
Porod je zkrátka zázrak, který si žije vlastním životem. Člověk do něj musí jít s pokorou, důvěrou v sama sebe a s obrovským respektem. Já ten respekt mám – a především obrovskou vděčnost za to, jak to u nás dopadlo. Plány neplány, stala jsem se mámou. A to je ten nejlepší možný výsledek, jaký si člověk může přát.
_____
Zdroj: osobní zkušenost
