Článek
Oldřich Mikulášek (1910 - 1985)
Mikulášek pocházel z Přerova. Po ukončení střední školy střídal různá zaměstnání (dělník, prodavač), ovšem od mládí se u něj projevoval také nesporný literární talent. Ten jej na začátku 30. let zanesl také do redakce přerovského časopisu Obzor, kde začal pracovat jako sportovní redaktor. Později začal spolupracovat také s Lidovými novinami, Rovností, Hostem do domu či Československým rozhlasem.
V roce 1967 šel Mikulášek na tradiční velikonoční procházku, při níž však neuváženě šlápl. Zranil si přitom vážně nohu a následujících 20 měsíců strávil v nemocnici v Brně. Do konce života jej trápily bolesti a jen stěží chodil. Ani v profesním životě jej za normalizace nečekalo štěstí, neboť se dostal na seznam zakázaných autorů a nesměl publikovat. Zemřel v roce 1985 po dalším těžkém úraze.
Mikulášek miloval dobré víno a přírodu. Byl výborným přítelem Jana Skácela, a to i po té, co si de facto vyměnili manželky (první Mikuláškova žena Božena se později stala Skácelovou životní partnerkou). Mezi jeho jeho nejvýraznější sbírky patří Ortely a Milosti z roku 1958 (v názvu se skrývá jeho iniciála O.M.), kde se velmi osobitě bouří proti netečnosti ve společnosti a zároveň vyzdvihuje to dobré.
Zapomeňte na chvíli na ortely. Uklidněme duši a společně s autorem oceňme i to zdánlivě obyčejné. Třeba pěknou zeleninu.
Krásná zlatnice
šla na trh nakupovat
rubíny ředkviček
se smaragdovou natí.
A začala se dětsky radovati,
co je tu jiných ještě pokladů:
„Hle, lilku ametyst,
který se dá smažit tak do zlatova,
že snad oklamu
i svého zlatníka — a to už je co říci.
Škoda, že nemají tu taky kukuřici,
ten jantar perel,
který umí spříst
večerní slunko do nejtvrdších svitů.
Nakonec zelnou hlávku z malachitu
skutálím v brašnu
a pak budu stápět
pohledy dlouhé v barvě ovoce,
ať zahoří i v nich
achát a karneoly —
a nad onyxem řas
ať každého jen bolí,
že jako rákos na jezerní hlati
v mých očích nemůže se třást.
(ze sbírky Ortely a Milosti)
