Petrohrad podruhé aneb Od Aurory po Louskáčka

První část povídání o návštěvě Petrohradu najdete zde:

Když jsme se vrátily mašrutkou zpět z Petrodvorce do Petrohradu, měly jsme ještě čas, a tak jsme vyrazily k plavidlu, jež stálo na počátku velké říjnové revoluce, a totiž ke křižníku Aurora.

Po cestě jsme se musely zasmát, když jsme si uvědomily, kam vedou kamenné nábřežní schody. Venku nebylo ani 10 stupňů, což jediné nás odradilo od toho smočit si v Něvě chodidla.

Slunce už skoro zapadalo, když se před námi konečně objevila Aurora. Působila bytelně a vcelku moderně na to, že na vodu byla spuštěna roku 1900, a tedy před více než 100 lety. Tahle loď že byla nasazena v rusko-japonském konfliktu i v první světové válce? Musím uznat, že na nás plavidlo zapůsobilo.

A jelikož Aurora už nějakou dobu slouží jako muzeum, „nalodily“ jsme se. Dozvěděly jsme se kromě jiného, že křižník se účastnil řady zámořských plaveb a sloužil i jako výcvikové plavidlo. Muzeum se z lodě stalo v roce 1957. A k jejímu vzhledu? Jen rok před naší návštěvou města byla dokončena rozsáhlá renovace křižníku, která zahrnovala opravu trupu, instalaci nespočtu kamer a protipožárních zařízení. Tak proto!

O pár stovek metrů dál jsme po příjemné procházce podél Něvy narazily na jiné plavidlo - imitaci středověkého korábu, v němž se skrývala úžasná restaurace. A tak jsme si daly příjemně teplý boršč a kochaly se výhledem na červánky.

Toho dne jsme ještě navštívily dva úžasné kostely. Prvním byl Chrám Kristova vzkříšení, který nechal postavit Alexandr III. na místě, na němž byl spáchán atentát na jeho otce Alexandra II., jenž později na následky zranění zemřel.

Kostel, který pojme téměř 2000 lidí, nás fascinoval svoji vnější i vnitřní výzdobou, již tvořily tzv. mozaiky (různobarevné kolíčky, destičky či kostičky převážně ze dřeva, keramiky či skla upevněné do tmelu či měkké omítky) a ikony.

Nejsem věřící, i tak jsem ale schopná vnímat některé drobné nuance mezi náboženskými stavbami a jejich návštěvníky. Ruské kostely, respektive pravoslavné kostely obecně, mně připadají přívětivější, barevnější a teplejší. I v těch nejzapadlejších jsem vždy narazila na několik věřících, kteří zapalovali svíce nebo se tiše modlili. Taková Katedrála Krista Spasitele v Moskvě pro mě představovala místo, kam jsem se ráda vracela jak obdivovat jeho architekturu a vynalézavost, tak čerpat jakousi stěží popsatelnou atmosféru a energii, která mezi oněmi stěnami proudila. Cítila jsem se tam blíže domovu, rodině, sama sobě. A to jen díky oné budově, výmalbám, lehké vůni a vědomí, že existují lidé, kteří věří i ti kteří dokáží ocenit umění. Je zajímavé, že podobně se cítím i třeba ve španělských katolických kostelech, ale nikdy ne v těch českých.

Zatímco Chrám Kristova vzkříšení byl vybudován v typickém staroruské stylu, Kazaňská katedrála, kterou jsme navštívily záhy, nám připomínala spíš Řecko nebo Itálii, neboť byla postavena ve stylu klasicistním.

Důvod, proč car Pavel I. a jeho syn Alexandr I. trvali na atypickém slohu byl jednoduchý - chtěli zdůraznit pospolitost církve pravoslavné a té katolické, a tak nechali vystavit svatostánek, který navenek připomínal vatikánskou Baziliku sv. Petra a Pavla. Jelikož dokončení stavby padlo na rok 1811, stala se rovněž symbolem výhry Rusů nad Napoleonem. Právě proto lze před budovou i v ní nalézt řadu soch a mohyl dedikovaných vojevůdcům zapojených do konfliktu, například Michaila Kutuzova.

Zrovna se schylovalo k večerní mši, a jak můžete vidět na fotce, o účastníky nebyla v chrámu nouze. Nutno podotknout, že většina lidí, které jsme vevnitř viděli, nebyli turisté. Těch bylo minimum.

Když jsme se pak vracely k hostelu, narazily jsme na jednom z mnoha petrohradských mostů na karikaturistu, a tak jsme se i přes chlad a únavu nechaly zvěčnit. Mamka se nechala zamlada namalovat v Paříži a má dodnes půvabný obraz zarámovaný na stěně v obývacím pokoji. Naše podobizny samozřejmě nemůžeme brát tak seriózně, ale občas ji vytáhnu ze šuplíku a melancholicky se usměju.

A nastal poslední den našeho výletu. Večer nás opět čeká dlouhá cesta vlakem zpět do Moskvy. Ale před tím ještě musíme poznat, co se dá, a taky se chystáme na jedinečný kulturní zážitek - půjdeme na balet.

Jakkoliv název města svádí k myšlence, že je ovlivněn osobností Petra Velikého, není tomu tak. Slavný car jej sice na počátku 18. století založil, ovšem pojmenovat jej nechal podle svého oblíbeného apoštola a patrona - Petra. Nechal se přitom inspirovat sídly, které poznal během svého pobytu v Nizozemí. Mezi první stavby se pak zařadila tzv. Petropavlovská pevnost, kterou jsme se rozhodly prozkoumat. Musely jsem proto najít Zaječí ostrov, na němž stojí.

Petropavlovská pevnost je považovaná za historické jádro Petrohradu. Právě od jejího založení se datuje stáří města. V Chrámu svatého Petra a Pavla jsou uloženy hrobky ruských carů. Kromě pravoslavného svatostánku jsme si prohlédly také mincovnu, zbrojnici, vystoupaly jsme na ochozy a dlouho vybíraly ten nejhezčí suvenýr.

Asi každý někdy slyšel pojem Febergého vejce. Roku 1885 vznesl car Alexandr III. požadavek na výjimečný velikonoční dar pro svou manželku. V rodinném klenotnictví v Petrohradě v hlavě Carla Febergého tak vznikl nápad na zcela ojedinělé kousky - klenoty ve tvaru vajec, ovšem ze zlata a drahých kamenů. Symbol bohatství a prosperity ruského impéria byl na světě. Na počátku 20. století se tak začal vyrábět ve velkém a pro mnohé je dodnes znakem luxusu a stylu. A to snadno. Nejdražší kousek se prodal za 480 milionů korun. To imitace v petropavlovském giftshopu stála oproti originálům pár rublů, ale mamce udělala radost. Nakonec jsem vybrala modrobílou kombinaci, aby šla k její sbírce cibuláku.

Během vycházky se udělalo docela hezky, což se nám hodilo, jelikož jsme si tak lépe užily procházku po pláži Zaječího ostrova. Přesto nás zaujala, když jsme si všimli postarší dámy v roku pod hradbami, jak na rozdíl od ostatních lidí promenádujících se po rezavém písku v kabátech a šálách, ona seděla na dece v plavkách a slunila se. Jestli si troufla i na plavání, to nevím, nicméně všechna čest.

My jsme totiž zamířily k největšímu kostelu ve městě - ke Katedrále sv. Izáka. Tzv. Isakijevský chrám je rovněž druhým nejvyšším pravoslavným chrámem na světě, jehož pozlacená kupole stoupá až do výšky 101 metrů, a tak se nabízelo vylézt do jeho nejvyšších pater a obhlédnout Petrohrad z ptačí perspektivy.

Napřed jsme ale navštívily interiér.

Prostor, který dokáže pojmout až 14 tisíc lidí, budil respekt a jen těžko se věřilo, že během mnoha let 20. století v něm nesměly probíhat bohoslužby, ba co ví, že byl na určitý čas proměněn v muzeum ateismu.

Pohled na Petrohrad z vyhlídkového ochozu Isakijevského chrámu byl ohromující. Žádná fotografie nedoloží, jaké pocity se v člověku mísí, když má všechny ty klasicistní domy, celofánovou Něvu a ostré podzimní červánky jako na dlani…

Vydržely jsme nahoře do poslední možní chvíle, ale nakonec nastal čas pro návrat na hostel. Tam už na nás čekala polévka z pytlíku a sbalené věci. Ovšem před cestou na nádraží nás čekalo ještě jedno malé (později se ukázalo, že spíš velké) dobrodružství.

Ještě před naším výletem jsme se totiž domluvily, že když už jedeme do Petrohradu, měly bychom jít do jednoho z tamních vyhlášeních divadel na balet. Vybraly jsme si Louskáčka v Michailovo.

První chyba - nákupu lístků jsem se ujala já. Jenže jak jsme jely na přelomu října a listopadu, tak jsem si měsíce popletla, respektive jejich délku. Říjen jsem si v hlavě zkrátila o den, a tak jsem lístky objednala místo na 31. října (kdy jsme v Petrohradě přespávaly) na 1. listopad (kdy už jsme odjížděly). Kamarádka mě vzala na milost s tím, že holt uvidíme jen první polovinu představení, protože pak už budeme muset běžet na vlak. A tak jsme se těšily.

Tak jsme si opravdu poslední večer sbalily své saky paky, a tedy dvě kabelky, všechny nakoupené dárečky, obě obří krosny, oblékly jsme se adekvátně situace a tedy tak, abychom nebudily přílišnou pozornost ani v divadle, ani ve vlaku, a natěšené jsme se postavily s našimi lístky do fronty před vchodem do divadla.

Druhá chyba - snaha nevzbudit pozornost nám vážně nevyšla. Popišme si návštěvníky Michailova. Pánové a dámy ve svých kožešinových kabátech za statisíce, dámy navíc ve večerních toaletách ověšené šperky, s drdoly od kadeřníka, navoněné na kilometr, v lodičkách na jehlách a s pidi psaníčky či kabelčičkami, pánové ve smokingu s kapeníčkem v kapse… a pak my. Zimní kabáty, šály, čepice, krosny, kabely, igelitky, kozačky, kamaše a úpletové šaty. Zkrátka - trošku jsme vyčnívaly.

Třetí chyba - když jdeš do divadla s tolika taškami, alespoň si pamatuj, co v nich je! Jak už jsem totiž zdůrazňovala, v Rusku se všude prochází skenem. Ano i do divadla! Nejenom ostatní návštěvníci, ale i ti pánové kontrolorové se podivili, když viděli dvě holky, co jdou do divadla a mají na zádech krosny… a byli právem trošku skeptičtí. Nicméně se zdvořile a s jakýmsi pochopením ptají, jestli v těch taškách nemáte nic, co by mohlo být problematické. Nebudou vaše krosny pískat? Protože pak bychom to všechno museli vyndat, ale už teď docela zdržujete. Když to bude pískat, nepustíme vás dál! A my se usmíváme, jsme milé a tvrdíme, že tam opravdu nemáme nic nebezpečného, nic kovového a zcela upřímně jim předáváme naše věci… načež samozřejmě začne jedna z krosen pískat. A kruci! Co to do háje může…pohlédneme na sebe a je nám to jasné. Za námi se tvoří dlouhá fronta lidí, kteří stojí ve svých silonkách a lodičkách venku v zimě, kde už je dávno pod nulou, a čekají než kamarádka odkudsi z té naprosto nejmenší kapsičky uprostřed krosny vytáhne tupý příborový nůž… ano. Ten nůž z bistra, který jsme měly v plánu vrátit na nádraží a jehož existence nám prostě úplně unikla!

Musím uznat, že to oba pánové u detektoru vzali nakonec s úsměvem, zabavili nám nůž a pustili nás i s věcmi do šaten.

Michalovské divadlo je nádherné. Louskáček byl fantastický - tedy minimálně ta polovina, kterou jsme stihly. Bohužel jsme o přestávce musely běžet, a tak jsme si zase vyzvedly věci i našeho příboráka, zamávaly kontrolorům a doslova se rozeběhly na nádraží. Tam jsme jen taktak vrátily našeho kovového kamaráda do jídelny a nasedly jsme do vlaku.

Tentokrát jsme neměly lůžkový vůz, ale měly jsme si o čem vyprávět a nabízely i zajímavé počtení.

V Moskvě jsme nestihly poslední metro, a tak jsme si musely vzít taxi. Já s mobilem v ruce hlídala, zda jedeme správně a kamarádka měla připravenou propisku, kdyby bylo třeba rychle proti řidiči zasáhnout. Dovezl nás ale tam, kam bylo potřeba. K Českému domu. Ale to zase někdy jindy…

Zdroje:

https://www.radynacestu.cz/magazin/ermitaz/

https://hobby-cestovatel.webnode.cz/eurovikendy/petrohrad/doprava/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chr%C3%A1m_Kristova_vzk%C5%99%C3%AD%C5%A1en%C3%AD_(Petrohrad)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Katedr%C3%A1la_Panny_Marie_Kaza%C5%88sk%C3%A9_(Petrohrad)

https://www.izlato24.cz/blog/historie-a-zajimavosti-fabergeho-vajicek-n493.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Katedr%C3%A1la_svat%C3%A9ho_Iz%C3%A1ka

Poznámka:

Chápu, že pokud dnes někdo napíše text o ruském městě, mohou si to někteří čtenáři vyložit nevhodně. Ráda bych upozornila na to, že jde skutečně jen o vzpomínku na město a památky v něm z návštěvy uskutečněné v roce 2017 a že článek nereflektuje můj názor na současné dění. Přesto jsem se rozhodla výjimečně nepovolit pod tímto textem diskusi, neboť je mi jasné, jakým směrem by se stáčela. Nemám v plánu dávat v cestovatelském deníku prostor politickým komentářům. Děkuji za vstřícnost.