Článek
Na Ibizu jsem vyrazila s mamkou ještě za svobodna. Jezdily jsme spolu pravidelně a vždycky jsme si naše objevování užily. Pokaždé jsme se přitom snažily zvolit destinaci novou a lákavou. Ono léto padla volba na Baleáry.
Ibiza rozhodně nepatří mezi nejlevnější destinace, a tak jsme byly rády, když jsme narazily na cenově dostupnou nabídku. Hotýlek byl skromný, dvojhvězdičkový, avšak nám bohatě stačil.
Je pravda, že byť uváděli, že se nachází na pláži, moře u něj nebylo přístupné. Do bazénu jsme nechodily, protože byl velmi malý a neustále přeplněný, zejména dětmi. Ty nám sice nikdy nevadily, ale na plaváni to zkrátka nebylo.
Pláž u hotelu.
Mnohem lepší než sangria je tinto verano (letní červené vínko). Mají ho ve Španělku v každém marketu a vychlazené je prostě famózní.
Na druhou stranu, výborně vařili. Přestože jsme měly polopenzi, k večeři jsme si užívaly v ceně nejen vodu, ale také výborná vína a nealko. Znalá cen lososa v Čechách jsem se neupejpala, když byl v bufetu na výběr a člověk si mohl nandat jakékoliv množství.
Losos je prostě pochoutka.
Pláž jsme objevily záhy nějakých pět set metrů od hotelu. Sice malou, ale útulnou, čistou a s dokonale zlatavým pískem.
Později jsme zjistily, že hotel rok po naší návštěvě uzavřeli, zrekonstruovali a nyní patří k nejluxusnějším na ostrově.
Naše ubytování se nacházelo na západním pobřeží u přístavního městečka San Antonio, které je známé zejména díky diskotékám a živému centru. Je pravda, že večerní procházky se nesly v duchu míjení početných skupinek mladých „pařanů“. Šlo zejména o teenagery z Británie, kteří neznali míru. Řvali, opíjeli se a dívky sotva zletilé (pokud vůbec) navíc chodily po ulicích jen v jakýchsi body připomínajících plavky, popř. v šatech tak titěrných a mnohé odhalujících, až jsem se při pohledu na ně červenala i já - heterosexuálka.
Podobná individua jsme potkávaly na dovolených běžně, avšak v množství atakujících sto lidí v rámci jedné grupy jen na Korfu a právě na Ibize. Jinak se nám San Antonio líbilo. Nachází se v něm celá řada obchodů a restaurací, menší přístav, pěkná fontána a jeho dominantou je příjemná promenáda.
Obecně Britové jsou za mě ti nejhorší turisté. Ať už mladí, tak rodiny. Jsou hluční, často se opíjejí, myslí si, že jim vše patří - hýbou se vším vybavením hotelu bez domluvy s personálem, pouští si hlasitou hudbu z vlastních repráků ve dne v noci, kouří přes zákazy, nemají žádný vkus ani vychování - čest výjimkám většinou sestávajících z párů v důchodového věku.
Asi nejzajímavějším atributem městečka je pak umělecká plastika znázorňující tzv. Kolumbovo vejce. Socha stojí uprostřed kruhového objezdu nedaleko hlavní promenády. Uprostřed skořápky se nachází plachetnice. Dílo má sloužit jako památník známému objeviteli z Janova, jenž v 15. století cestoval pod španělskou vlajkou.
Někteří závistivci prý Kolumbovi tvrdili, že doplout na pevninu jeho způsobem není nic složitého. On odvětil, že to je sice pravda, avšak nikoho jiného to před ním nenapadlo. Posléze požádal spolustolovníky, aby postavili vejce na špičku. Nikomu se to nepovedlo. Kryštof špičku mírně naklepl a vejce postavil. Opět mu byla vyčítána jednoduchost, byl dokonce osočen z podvodu. On ale řekl, že to, co učinil on, mohl udělat kdokoliv z hostů před ním. Odtud slovní spojení „Kolumbovo vejce“. Jednoduchý a přesto výborný nápad, který po prvním využití snadno zopakuje téměř kdokoliv.
San Antonio je také vyhledávaným místem pro pozorování západu slunce. Ten se dá obdivovat z celé řady barů a restaurací podél promenády. Od našeho hotelu ale cesta pěšky k těmto podnikům trvala skoro 45 minut. Mohlo by se nám tedy snadno stát, že bychom šanci spatřit zapadající hvězdu promarnily…
Nakonec jsme si tedy vzaly taxi, což se ve finále ukázalo jako skvělý nápad. Rozšafný řidič totiž jakožto místní přesně věděl, kam jet, abychom měly ten nejlepší výhled jak na členité pobřeží, tak i na nekonečný horizont, a vychutnaly si tak ikonickou show dosyta. Nakonec jsme se akorát včas spolu s dalšími desítkami, možná stovkami lidí, ocitly na kamenitého pobřeží poblíž Café del Mar.
Zpátky jsme už šly po svých při moři. Osvícené korzo bylo přitom jak vystřižené z romantických filmů.
Jak z vyprávění vyplývá, hotel se (naštěstí) nacházel dostatečně daleko od bujarých oslav v nočních podnicích, tudíž jsme se mohly v klidu vyspat a načerpávat tak síly na poznávání ostrova a jeho sousedství.
Na hlavní silnici vzdálené od ubytování pár kroků jsme si vždy počkaly na správný autobus a zamířily na výlet. Nejprve jsme se vydaly do hlavního města ostrova, jež nese stejné jméno a žije v něm přibližně 50 tisíc lidí.
Spoje do Ibizy jezdily na čas, což se o autobusech mířících do jiných zákoutí ostrova říct nedalo, ale o tom později.
Španělé mají skvělý smysl pro humor. Jakmile se rozsvítil zelený panáček, zároveň se dal do pohybu. Nejprve chodil a ke konci časového limitu pro přecházení začal běhat.
V Ibize jsme nezapomněly navštívit obchody s módou. Během léta totiž byznysmeni ve Španělsku postupně snižují ceny až do srpnových totálních akčních bomb. Tzv. rebajas potom dosahují i 90%. Navíc Španělky se v módě vyznají a mají skvělý vkus. Chodí dobře oblečené i jen tak běžně po ulici, natož pak na nějakou oslavu či akci. Pohled na dámy jdoucí do divadla nebo třeba na svatbu, to je ve Španělsku vždycky pastva pro oči (u nás se takhle nevyfintíme ani do opery - možná pár celebrit na Slavíky). Nároky takových zákaznic se pak odrážejí v nabídce zboží, které je pestré a výjimečné (ne nadarmo je jednou z nejznámějších světových značek barcelonská Desigual, což v překladu znamená „Nestejný“, respektive "Jedinečný"). Pár pěkných kousků oblečení jsme tedy snadno objevily, a šlo se po příjemném kamenném chodníčku dál.
Vstup do přístavu zdobí památník všem „Lidem moře“, neboť historie i současnost ostrova je protkaná s námořnictvím a rybolovem.
Poté se nám nabídl pohled na ibizský přístav, v jehož náručí spočívala celá řada lodí různých druhů a velikostí od malých soukromých plachetnic po obří plavidla vnitrostátních dopravců. Ty nejčastěji odvážejí ostrovany a samozřejmě také turisty na pevninu, zejména do poměrně blízké Valencie, popř. plují na ostatní baleárské ostrovy.
Ignorujíce paprsky horkého baleárského slunce, zamířily jsme po dlouhém mole vstříc lokálnímu majáku. Za zády se nám přitom postupně v celé své kráse vyjevovala ikonická ibizská stavba, a to tamní maurská pevnost.
Návštěvu kamenní královny jsme si nemohly nechat ujít, byť její postavení na vrcholku nad starým městem prozrazovalo, že cesta k ní nebude krátká, ani jednoduchá.
Začaly jsme zlehka - dole u přístavu jsme si vybraly jednu z mnoha ulic, která byla příjemně stinná, široká a kde jsme se zdržely prohlížením suvenýrů, pohlednic a kde jsme se pokochaly pohledem na čerstvé místní ovoce a zeleninu.
Sotva jsem zahlédla tato masivní rajčata, hned jsem dostala chuť na gaspačo nebo alespoň na tostadu (osmahnutá bageta) s mixovanými rajčaty.
V zahraničí se ráda chodím dívat do zelinářství či na lokální trhy, protože právě tam se mnohé dozvím o jakosti potravin a kulinářských možnostech místních - částečně se tam zračí také celková kvalita života obyvatel dané země, protože, co si budeme povídat, dobré jídlo je jeden ze základních pilířů spokojenosti.
Při poklepu tihle velikáni krásně zněly. Úplná symfonie.
Na jihu Evropy nebo v Asii jsem přitom vždycky přikovaná k zemi a nestačím se divit, jaké úžasné dary dokáže země vyplodit. Překvapilo mě třeba Rusko, kde i přes veškeré sankce měli všechno čerstvé a výborné - z lokálních zdrojů. Jenom prostě člověk musel počítat s tím, že danou věc dostane pouze v sezóně, popř. že nebude k sehnání v nekonečném množství.
Méně potěšená jsem byla na severu Evropy a ve Spojených státech. Nicméně, jsou i důležitější věci. Třeba bezpečnost, zásady hygieny a dostupnost některých služeb, v čemž zatím stále/ještě válcují většinu zemí světa naše zlaté Čechy.
Tomu říkám úroda.
Postupovaly jsme dál a výš strmými uličkami D'alt Vila aneb Starého města a vůbec jsme se nedivily, proč bylo na sklonku 90. let zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.
Uličky se zužovaly, obchůdky mizely na úkor zdí a hradeb…
Po drahné době jsme došly na místo zvané Mirador del poeta María Villangómez a k soše Guillema de Montgrí. Oba se výrazně zapsali do ibizské historie - první byla známou básnířka, druhý patřil k významným členům katolického kněžstva.
Guillem de Montgrí
Výhledy to byly dechberoucí - pohádkové moře, kouzelný přístav, rozpálené ibizské střechy a nekonečně modré nebe.
Trochu paradoxně stálo nedaleko památných míst velké dělo. I to ale působilo velkolepě a dobře dokládalo charakter pevnosti, která původně sloužila především jako obrana proti pirátům.
Nakonec jsme se vyšplhaly až k hradu, jehož název La Almudaina jsem dohledala až později.
Z nádvoří se také skýtaly impozantní výhledy a rovněž nás po delší době navštívil vánek, což bylo příjemné, jelikož teplota atakovala 40 stupňů.
Po prohlídce expozice jsme vyrazily zpět do města, abychom se občerstvily. Musely jsme se přitom obdivovat důmyslné španělské architektuře i píli mnohých obyvatel metropole, kteří se vskutku vynasnažili, aby měli své domy i v dusnu a horku zkrášlené květinami.
Nakonec došlo i na vysněné gaspačo, které nezklamalo. Studená polévka mě vždycky zároveň zasytí, zároveň příjemně ochladí. Prostě bomba.
Následujícího dne jsme se vrátily na místo činu, neboť jsme měly v plánu jednou z výletních lodí kotvících v ibizském přístavu vyrazit za poznáním Formentery.
Z paluby jsme si mohly připomenout půvaby hradu, který jako by vyrůstal z nitra skály, tyčil se stále majestátně nad Starým městem.
Po chvíli už nás obehnalo moře se svými modravými šupinkami a stříbřitými křídly.
Formentera je relativně malá. Na délku má přibližně 19 kilometrů a bydlí na ní necelých 11 tisíc lidí. Na rozdíl od Ibizy na ní nestojí letiště, tudíž není dosažitelná jinak než lodí a není proto zdaleka tak sužovaná turismem. Nedá se však říct, že by nebyla hojně navštěvovaná.
Po vylodění jsme zamířily do nejrušnějšího střediska, a totiž do San Francisca. Bylo to velmi příjemné místo s pěknou radnicí a malým útulným kostelíkem, v jehož uličkách jsme si mohly prohlédnout řadu obchůdků a stánků s dobrotami, hračkami a ukázkami řemeslných výrobků.
Vnitřní prostory kostelu sv. Františka z 18. století.
Později jsme se společně se zájezdem přemístily do restaurace, jejíž název El mirador (Vyhlídka) mluvil za všechno.
Po lehčím občerstvení jsme se konečně dočkaly…Formentera je totiž kromě luxusních pláží známá jako místo, kde končí civilizovaný svět. Tedy alespoň tak se o ostrově hovoří v jedné z knih románového cyklu Podivuhodná cesta spisovatele Julesa Verna nesoucím název Na kometě: Dobrodružná cesta napříč sluneční soustavou (1877), jehož děj se z části na Formenteře odehrává.
Vernův vědockofantastický román líčí osudy skupinky lidí, kteří se po srážce komety Gallia se Zemí stali nedobrovolnými vesmírnými trosečníky.
Jules Verne přitom sám Formenteru nikdy nenavštívil, ale o majáku Far de la Mola na nejvýchodnějším cípu ostrova se dočetl ve francouzských kronikách a ve španělských cestopisech. My jsme maják postavený v roce 1861 samozřejmě viděly a neminuly jsme ani nedaleký pomník věnovaný slavnému spisovateli.
A právě na konci světa se s námi přiběhli seznámit domorodí plazi. Ještěrky pityuské jsou endemickým druhem vyskytujícím se právě a jen na Baleárech. Původně žily na Ibize a na Formenteře, později se rozšířily také na Mallorcu. Ostrované je milují a motiv ještěrky je také často součástí suvenýrů - obrazy, mikiny, pohlednice, osušky, kšiltovky…My jsme také neodjely s prázdnou a dodnes máme doma tričko s pityuským strunatcem.
Ještěrky pityuské.
V závěru výletu jsme dostaly šanci toulat se chvíli podél jedné z vyhlášených pláží, popř. se vykoupat ve vodách, jejíž vlny sváděly vášnivou bitvu mezi azurově modrou a malachitovou.
Platja de Migjorn
My jsme zvolily procházku. Podobně jako například na Menorce, i na pláži Migjorn jsme se pohybovaly po dřevěném mole. Vál poměrně silný, zato příjemně teplý vítr, vzduchem se nesla lehká vůně soli a všechno rámovala dokonale vymetená obloha.
Už zbyl čas jen si namočit chodidla a musely jsme zpět k lodi.
Naposledy jsme se rozloučily s hlavním městem, do nějž jsme se již neměly v plánu vracet, a zamířily jsme si odpočinout.
Ale nejen Formentera se pyšní krásnými plážemi. Ibiza jich také několik skrývá, proto jsme další dny věnovaly poznávání pláží Tárida a Bossa. Obě pláže byly přístupné místními autobusy, ovšem na rozdíl od Ibizy, tady se po turistech vyžadovala značná dávky trpělivosti.
Autobusy ve Španělsku obecně nemívají udaný konkrétní čas příjezdu, ale pouze počet minut, který uběhne, než přijede další spoj. Víte tedy například, že mezi spoji bývá pauza 20 minut, ale nevíte, zda poslední autobus právě odjel (a vy budete tedy čekat 20 minut), nebo zda poslední spoj odjel už před čtvrt hodinou (a vás čeká jen minut 5).
Jenže z našich 30 minut se vyklubaly 2 hodiny. Sice žíznivé a znuděné, přesto neochvějně přesvědčené, že nakonec něco přijede, jsme ale zachovaly paniku na uzdě a poslušně čekaly. Řidič se pak se smíchem omlouval a tykaje nám vysvětloval - to víte, hodně zájemců, málo míst (prostě občas, když už má plno, tak to vezme po hlavní silnici rovnou a na zastávky ani nezajíždí, nemá to smysl)…No me gusta pero comprendo!
Nicméně, čekání se vyplatilo. Jak playa Tarida, tak playa Bossa překonaly naše očekávání.
Patatas bravas nás na Ibize trochu zklamaly. Nejlepší byly ve Valencii, později také na Menorce.
Na druhé zmíněné krásce byl moderní bar, kde jsme si užily kávu a ochutnaly tamní specialitku - salát s lososem a avokádem.
Obecně mi ceny ve španělsku nikdy nepřišly přemrštěné. V obchodech typu Mercadona se pohybují na podobné úrovni jako u nás (až na zjevný rozdíl ve kvalitě některých potravin, která je u Jižanů prostě vyšší) a v restauraci se dá za 10 eur sehnat menu sestávající i ze 4 chodů. Ovšem Ibiza byla v tomto výjimka. Jídlo i pití bylo extrémně drahé. Nejspíš kvůli oblíbenosti ostrova u „pařanů“.
Voda byla v obou případech průzračná a teplá. Člověk se do ní zahalil jak do saténové košilky.
Jednou bych se na Ibizu a především na Formenteru ráda vrátila. Kdo ví, třeba se to podaří ještě před koncem světa.
Anketa
Zdroje: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kolumbovo_vejce,
https://www.ibiza-spotlight.com/magazine/2024/07/where-go-on-ibizas-famous-sunset-strip-san-antonio,
https://www.fischer.cz/spanelsko/formentera/zajimava-mista/far-de-la-mola, https://dvojka.rozhlas.cz/jules-verne-na-komete-7490980
