Článek
Úryvek:
„Marty mluvila víc než ty druhý dvě. V jednom kuse říkala hovadiny, který jdou člověku na nervy, jako třeba místo „jít na záchod“ říkala „jít se vytelefonovat“, a když ten chudinka vyšeptalej klarinetista Buddyho Singera vstal a zapískal pár uhozenejch brejků, pokládala to za naprostou senzaci. Místo klarinet říkala „sladký dřevo“. Ta tedy byla uhozená! Ta druhá ošklivá, Laverne, si o sobě nejspíš myslela, že je hrozně vtipná, protože v jednom kuse chtěla, abych zavolal tatínkovi a zeptal se, jakej má večer program. V jednom kuse se mě ptala, jestli má tatínek slečnu. Ptala se mě na to ČTYŘIKRÁT - ta tedy byla vtipná, to je hotovka! Bernice, ta blondýna, neříkala skoro vůbec nic. Pokaždý, když jsem se jí na něco zeptal, řekla: „Cože?“ Což člověku dovede jít za chvíli na nervy. Když dopily, všechny tři zničehonic řekly, že musí jít spát. Ty mě teda vypekly. Povídaly, že chtěj ráno brzy vstávat a jít na první představení do varieté Radio City. Snažil jsem se je přemluvit, aby ještě chvíli pobyly, ale nechtěly. A tak jsme se rozloučili a bylo. Já jsem jim řek, že se na ně někdy přijedu v Seattlu mrknout, jestli tam budu mít kdy cestu. Ale moc pochybuju, že k tomu dojde. Jako k tomu, že se na ně přijedu mrknout. S cigaretama a se vším všudy vylez účet asi na třináct dolarů. Myslím, že by se bejvaly měly aspoň NABÍDNOUT, že si za sebe zaplatěj to, co vypily, než jsem si k nim přised - to se ví, že bych to bejval nepřipustil, ale NABÍDNOUT SE aspoň mohly. Ale bylo mi to stejně dost fuk. Když měly na hlavě ty nemožný kokrhele a když to byly takový nány! A hrozně mě deprimovalo, jak řekly, že chtějí ráno brzy vstávat, aby stihly první představení v Radio City. Když někdo - například nějaká holka ve strašlivým klobouku - jede celou tu cestu do New Yorku - až ze Seattlu ve Washingtonu, propánakrále! - jen proto, aby ráno mohla brzy vstát a jít na první představení v Radio City, tak mě to tak deprimuje, že je to k nesnesení. Já bych jim bejval koupil všem třem třeba STO koktejlů, jen kdyby mi to bejvaly neříkaly.“
Už víte? Dneska hádáme román, s jehož hrdinou by se dokázal ztotožnit leckterý mladý člověk napříč staletími. Kdo už vidí J. D. S., je na stopě, kdo stále váha, nechť scrolluje pro odhalení.
Správné řešení:
Dnes jsme se ptali Kdo chytá v žitě a odpověděl nám J. D. Salinger.
Víte, že:
Když Mark David Chapman 8. prosince 1980 v New Yorku pětkrát střelil Johna Lennona, nepokusil se utéct. Místo toho se klidně posadil na chodník, vytáhl z kapsy výtisk knihy Kdo chytá v žitě a začal si v něm číst až do příjezdu policie. Do knihy si předtím napsal: „Toto je mé prohlášení.“ Podepsal se jako Holden Caulfield (což je hlavní hrdina románu). Chapman byl knihou tak posedlý, že věřil, že zabitím Lennona zachrání svět před „falešností“ (anglicky phony – slovo, které Holden v knize neustále používá).O necelé čtyři měsíce později, v březnu 1981, postřelil John Hinckley Jr. amerického prezidenta Ronalda Reagana. Když policie prohledávala jeho hotelový pokoj, našla na nočním stolku – opět – výtisk Salingerova románu.Psychologové a literární vědci se shodují, že román sám o sobě k násilí samozřejmě nenabádá. Holden Caulfield je citlivý kluk, který hluboce trpí samotou a odcizením od světa dospělých, který vnímá jako falešný a pokrytecký. Problém byl v tom, že psychicky narušení jedinci se s Holdenem identifikovali natolik silně, že jeho vnitřní monolog začali považovat za svůj vlastní hlas a pocítili šílené nutkání „očistit svět“ od lidí, které považovali za symboly oné dospělácké falešnosti a úspěchu. Samotný autor J. D. Salinger byl z tohoto zneužití své knihy naprosto zdrcen, což ještě prohloubilo jeho celoživotní izolaci od veřejnosti.
Bylo to lehké? Je vinou autora, pokud si někdo jeho dílo vyloží radikálně? A koho byste chtěli hádat v budoucnu? Diskuse otevřená.
Literární kvíz bude vycházet pravidelně každou středu a neděli ve 12.00 (pro odběratele, ostatní jej uvidí po schválení redakcí).
