Článek
Bývávalo
V tom slavném podniku
už světla nesvítí.
Už klaun se při křiku
všech k zemi neřítí.
V tom slavném podniku
už spadla opona.
Bez smíchu, bez díků
potlesk se nekoná.
V tom slavné podniku
jen křídlo stojí dál
a je mu do vzlyku.
Kdosi mu křídla vzal.
(Face2art, 2014, vítězka ve své kategorii, v porotě zasedal Jiří Žáček)
I psi mají své noční můry
Malé štěně tiše dřímá.
Ve své boudě leží.
Ve spánku se sen ho jímá,
až se chlupy ježí!
V noční můře probudily
psa podivné rány -
blesky. Boudu poničily
a on, polekaný,
ze zahrady upaloval
pořád dál a dál.
Až do lesa, kde se schoval
pod kamenný val.
Špice stromů děsily jej,
déšť si s nimi hrál,
a proradných světlušek rej
ho z cesty odlákal!
Štěkání mu nepomáhá –
vítr příliš skučí!
Pokračovat chvíli váhá
tam, kde potok hučí.
První tlapka smočila se.
Hladina se blyští.
Nebude to snadné, zdá se!
Kamení se tříští.
Proud ho strhnul, on se dusí.
Topí se, s peřejí pere.
Vyvádí různé psí kusy,
lapá dech a ven se dere.
Vyčerpán a plný strachu
postupuje nejistě.
Všímá si cizího pachu,
zastaví se na místě.
Kočku spatří skrz les jíti.
Černá je jak sama noc,
jenom oči žlutě svítí.
Nepřišla mu na pomoc?
Né! Jen straší, mňouká, hrbí
hřbet svůj deštěm ohnutý.
Kolem zpívají mdlé vrby.
Pes opouští les krutý!
Na planině ocitá se
s bitvou blesků nad hlavou.
Bláta, stínů neleká se,
avšak padá únavou!
Pajdá smutně štěně malé.
Kolem vítr skotačí.
Pokračuje dál a dále.
Jak dlouho dech vystačí?
Touží vidět rodnou boudu.
Dobrodružství není pěkné!
V tom zahlédne hlíny hroudu.
Ani té se nezalekne!
Vystoupá, však ztrácí síly.
Hromy uši trhají.
A v tom zjistí, dospěl k cíli!
Oči údiv vrhají.
Vystoupá, otevře tlamu.
Vyvrcholil noční děs!
Vykopanou vidí jámu,
vedle nápis: „Zde chcíp pes!“
(Literární naděje České republiky, 2015, mezi vítězi, texty publikovány ve společné knize, v porotě Jan Doležal)
Konzument
Snad vám tu drazí, nepřekážím,
kalhoty dnes již nedopnu.
Jak řízek v trojobalu smažím
svou mysl na oleji dnů.
Utápím nervy v čokoládě
a balím je pak do stresu,
splácám to všechno pohromadě
a žádnou změnu nesnesu.
(Trutnovský drak 2015, vítězka, soubor textů publikován ve sborníku)
Z kamene
Na skále již tisíc let,
odsouzený šedivět,
kámen smutně leží.
Dole moře zelenkavé
v úžlabinách hbitě plave.
Tajemství dna střeží.
Chladný kámen vášně pln,
zamilován do těch vln,
život dal by v oběť,
kdyby směl na krátkou chvíli
dotknout se té vodní víly,
jak svedou jen lodě.
Vždyť z ní ptáci mohou pít,
smí ji laskat, políbit.
Mraky v ní se zhlíží.
Proč kamenu není přáno
štěstí, zato každé ráno
zhrzenost jej tíži?
Chce se zbavit svého hoře!
Vyzná se a ptá se moře,
jak se na něj dívá?
Moře tušilo ten cit.
Však nemůže uvěřit!
S příbojem mu zpívá:
„Jsem staré, moudré, rozlehlé
a znám i kouty odlehlé.
Lásku vídám běžně,
když delfíni létají
vzduchem, těla splétají,
pískají si něžně.
Když z bludiště korálů
závojnatku v zápalu
druhá vysvobodí.
Když milenci jdou po pláži,
stopy písek rozráží.
Když perla se zrodí.
Nemilují druzi tví!
Jenom tam, kde vánek dlí,
všichni tiše sedí.
Bez myšlenek, hrdosti.
S každodenní zvyklostí
do prázdnoty hledí.
Výjimkou nejsi ani ty,
vráskami času pokrytý,
na předlouhém flámu!
Jsi skála - srdce z kamene!
Tvé city nejsou plamenné.
Propadl jsi klamu!“
Zasažen obsahem těch slov
jak nejstrašnější z katastrof,
kámen žalem pukal.
Na skále po tisíc let
odsouzen je šedivět
a prožívat muka?
Přestože jej do zad bodla,
ztratit pro ni všechno hodlá!
O pomoc zem žádá.
Úpěnlivě, s lehkou pýchou,
modlitbu svou něžnou, tichou,
mdlým díkem prokládá.
Země přání vyslyšela.
Hrozivě pak zachroptěla,
otřásla se, křikla.
Její silou, zlostí, chutí,
stvořily se tuny suti.
Skála neunikla!
A tak kámen vášně pln
spadl dolů do těch vln.
Dodnes vodu líbá.
Pochopilo moře pak,
co stalo se za zázrak?
Láska světem hýbá!?!
(Vyšehradská vize, 2016, druhé místo, publikováno ve sborníku)
Hora kamenů
Most hřbet nad řekou sklání.
Sešlý šat v prachu topí.
Proud hravý nemá stání,
druhého nepochopí:
„Proč přikován rameny k zemi
nehneš se z pustého místa?
To srdce mé dravé rve mi!
Jsi jako solná busta!“,
špitají peřeje mostu,
oblouky ten hlas odráží:
„Vždyť svět je plný skvostů,
tak pusť mě ze svého podpaží!
Mám víry silné, svěží,
já sám se mohu nést.
Vstříc poznání já běžím
i tebe mohu svést!“
„Já ztuhlé už mám klouby
a ohnutý zle bok
a s bolestí se snoubím
snad každý další rok.
Tvá dobrodružství pro mě
už nejsou, přítelkyně.
Zde v kraji snít si, skromně,
bych chtěl, broukat si líně!“
„Ty střežil si mé vody
jak němý služebník.
Dát klíč ti od svobody -
to bude teď můj dík.
Mě nezmůže tvé stáří
či tíha nemocí.
Odplout pryč se ti zdaří,
byť s mojí pomocí!“
A hladina se zvedá
jak nenasytný džbán
a most se dusí - běda-
napospas vlnám dán.
I klenba rozbila se,
pod tíhou pramenů
a řeka valila se
dál…s horou kamenů.
(Poezie pro knihovnu 2017, vítězná báseň, vystaveno v Městské Knihovně v Praze)
Přehánění
Na ulici – vymeteno.
Déšť vyhnal život do útrob kaváren
a vykřičených domů,
v náruč milenců,
pod ochranu chrámů,
před plátna kin,
mezi nekonečné regály,
za plotnu,
ke krbu,
na dlouho odkládanou návštěvu.
Na ulici – vymeteno,
a tak nikdo necítí čerstvý podzimní vánek,
ani jeden netančí mezi loužemi,
žádný neposlouchá tiché blues kapek
a přicházíme i o sedmikrásnou duhu.
(cena Ason klubu/Plže, 2019, za básně publikované v literárním měsíčků Plzeňský literární život v předchozím období)
Sen
Mít tak útlý krk labutě!
Mít tak fantazii tužky!
Mít tak ladný pohyb perutě!
Mít tak skrytou sílu pušky!
Pak lákala bych půvabem,
tvořila díla dokonalá,
pak tančila bych nad ránem.
Pak boje své bych nevzdávala!
(soutěž Mensy ČR - SIG, 2020, druhé místo v dané kategorii, publikováno ve sborníku)
Když jsme spolu
Až hvězdy pokleknou před nahou zemí,
až začnou laskat její klím,
až se nám smísí všechny vjemy,
až budeš opět tělem mým -
naberem do džbánu z pramene života,
nebudem myslet na černé díry!
Přece jen naděje v lásce se mihotá.
Přece jen zbývá nám špetka té víry.
(Rozsviťme ČR, soutěž nadačního fondu rádia Impuls, oceněný text, 2021, publikováno na webu rádia)
