Sága rodu Kennedyů. Bobby

Padlí andělé

Zatímco Karel Absolon v roce 1925 oslavoval objev Věstonické Venuše, rodina Kennedyova připíjela na počest již sedmého potomka, Roberta Francise Kennedyho. Doma hocha oslovovali Bobby a k jeho velké nelibosti jej tak nazývala až do smrti celá Amerika.

Fyzicky to byl sice slabý a útlý chlapec trpící věkových rozdílem od obou starších bratrů, jimž se chtěl podobat, na které žárlil a kteří si jej dobírali, na druhou stranu však kopíroval otcův postoj k životu. Byl agresivní, šel si za svým. Ačkoliv jej matka musela často trestat za různé skopičiny, do kostela chodil ze všech dětí nejraději. Dlouho pomýšlel na kariéru kněze či vstoupení do nějakého řádu, protože byl nejnábožnější ze sourozenců. Později od podobných plánů ustoupil, ale na boha a víru nezanevřel. Oženil se jako první z bratrů a sester hned v jedenadvaceti letech za zbožnou katoličku polského původu Ethel Skakelovou, s níž měl deset dětí. Stal se tak terčem novinářských článků. Naštěstí patřil mezi lidi, kteří umí odpovídat na nepříjemné otázky s nadhledem a humorem. Proto, když se ho ptali, proč má tolik potomků, odpověděl:,, Každý má nějakého koníčka. Někdo má rád známky a sbírá známky. Já mám rád děti a sbírám děti.“

Vychodil obecnou katolickou školu, pak přešel na střední. Ve třinácti letech se spolu s rodinou přestěhoval do Londýna a pokračoval na školách v Anglii. Po vstupu USA do války i Bobby se ve svých sedmnácti přihlásil k námořnictvu a v roce 1945 byl jako námořník první třídy poslán na torpédoborec nesoucí jméno jeho padlého bratra Josepha Kennedyho mladšího. Ještě, než začala akce, však skončila válka, a Robert se vrátil domů. Začal se studiem práv na Harvardu. Univerzita jej ale neoslovila, a proto stejný obor dokončil v Západní Virginii.

Aktivně se zúčastnil všech volebních kampaní svého bratra Johna. Prakticky se dá říct, že má na Kennedyho vítězství lví podíl. Získal si pověst nemilosrdného bosse. Jako jednadvacetiletý mladíček zastával funkci vedoucího volební kanceláře. To on vymyslel účast celé rodiny na kampani, recepce a večírky, novinářské a rozhlasové příběhy o válečném hrdinovi, kartotéky se jmény celostátních a místních činitelů, krátkovlnné vysílačky pro agenty, zkrátka novou éru volebního boje. Dostal Johna do kongresu, podporoval ho v bitvě o vicepresidentství a sjezdil zemi jako šéf kampaně neúspěšného kandidáta na prezidenta z roku padesát čtyři jen, aby se poučil co a jak a čeho se vyvarovat. Během kampaně v roce 1960 pak ohromil na stranické konferenci, když si sundal sako, rozepnul límec, vytáhl rukávy a váhajícím politikům vmetl do tváře větu:,, Čerta mi záleží na tom, jestli vaše organizace přežije volby v listopadu a čerta mi záleží na tom, jestli vy všichni osobně přežijete listopad. Mně záleží na zvolení Johna Kennedyho.“ Reagoval tak na argument části členů, že se strana rozdělená na dva tábory s úspěchem JFK rozpadne.

Robert Kennedy pracoval i jinde než na kampaních svého bratra. Díky vlivu a přátelství otce se senátorem McCarthym získal pozici vyšetřujícího právníka jeho senátního výboru. Bohužel se tak připletl do počátečního ,,honu na čarodějnice“, když měl na starost kontrolu lodních společností obchodujících s komunistickou Čínou. Nezákonné, téměř gestapácké praktiky jeho zaměstnavatele se mu ale nelíbily a místa se vzdal. S funkcí byl však ještě dlouho spojován. V roce 1957 se stal hlavním vyšetřujícím právníkem v senátním výboru řízeném reakčním senátorem McClellanem. Ten měl na starost vyšetřování gangsterských metod odborových organizací. Bobby měl políčeno na předsedu Unie šoférů a závozníků, dokonce se vsadil, že nepůjde-li muž do vězení, skočí z věže senátní budovy. Posléze mu předsedovi spolupracovníci zaslali padák, protože přes četné důkazy muž odsouzen nebyl. Energický Robert se nedal zastrašit, a nakonec se mu podařilo učinit spravedlnosti za dost.

Bobby Kennedy se netajil svými sympatiemi s lidmi v bezpráví, menšinami, osobami tmavé pleti a dlouhá léta se bil za jejich práva a svobodu. Podporoval například revolučního myslitele a zastánce černošského hnutí Martina Luthera Kinga, který na svou stranu v době prezidentských volem JFK a během jeho vlády lákal a také získal tisíce příznivců. Za účast na demonstraci byl však M. L. King těsně před ukončením kampaně v roce 1960 zatčen. Odvlékli jej do rasistické věznice, kde mu hrozilo zlynčování. John Kennedy byl z několika stran varován, že podpora Kinga by znamenala ztrátu jižanských hlasů a prohru voleb, ale kandidát se nezalekl. Volal Kingově těhotné manželce, že je pobouřen a slíbil pomoc. Tou se stal Robert, který zažádal o možnost propuštění na kauci, kterou neváhal okamžitě složit. Černošské hlasy dostaly rázem podobu.

Po vítězných volbách Johnovi došlo, že není schopen se od bratra odtrhnout. Zvykl si rozhodovat s ním, radit se sním, o všem s ním jednat. Proto přes protesty konzervativců Bobbymu nabídl pozici ministra spravedlnosti. Na otázky novinářů, jaké může mít mladíček zkušenosti, že mu do rukou vkládají tak důležitou funkci, odpověděli stručně: ,,Zkušenosti žádné nemá. Právě proto se stává ministrem spravedlnosti, aby až se stane majitelem soukromé advokátní kanceláře, nějaké zkušenosti už měl!“

Robert Kennedy byl velmi liberálním ministrem. Obklopil se mladými a výkonnými lidmi. Na posty soudců prosazoval zkušené právníky, potíral bující stranickou protekci, organizoval sociální péči o děti, čímž hodlal potírat rostoucí delikvenci mladistvích. Snažil se vylepšit pozici chudých versus soud. Zřídil instituci obhájců ex offo, kteří nemajetné obhajovali zadarmo a snížil kauce, které musel obviněný složit pro možnost vyšetřování na svobodě. Zjednodušil a zdemokratizoval řízení v případech promíjení trestů a imigrační služby. Požadoval udělování víz pro cizince a ty podezřelé z komunistické činnosti odmítal do Ameriky vpustit úplně. Zasloužil se o propuštění některých McCarthyových ,,čarodějnic“. Bojoval proti monopolům, snažil se zasáhnout proti organizovanému zločinu a gangsterům díky ,,zločineckému syndikátu“. Umocnil a stabilizoval chod FBI, donutil ji více potlačovat porušování lidských práv. Snažil se zaručit černochům rovnoprávnost pomocí mnoha zákonů, což se samozřejmě nepovedlo úplně. Ale poprvé vláda začala působit v případech pronásledování osob tmavé pleti.

Vzhledem k důvěrnému vztahu s prezidentem byl Bobby zván i na schůze Národní rady obrany. Radil tak bratrovi v otázkách zahraniční a vojenské politiky. Normálně se skládala z generálů a nejvýznačnějších ministrů, mezi něž nepatřil muž spravující spravedlnost, avšak v Kennedyho vládě a i Kennedyho Národní radě obrany byl ministr spravedlnosti vlastně druhý nejdůležitější politik v zemi. Bobby tak mohl nahlédnou za hranice státu ve státě zvaném CIA, kde vládl ředitel Allen Dulles. Ten byl odstraněn a CIA podřízena radě obrany. Problém Kuby, mír se Sověty, neústupnost v otázce Německa. To vše nejdříve projednali bratři spolu, a potom teprve s ostatními.

Robert se ujal role jakéhosi neoficiálního velvyslance. Na ,,soukromé“ dovolené tlumočil názor Ameriky na to či ono, protože oficiální diplomaté zrovna v tu chvíli nebyli důvěryhodní. Stal se také bratrovým mluvčím a hlásal jeho názor a pohledy na svět médiím. Podnikl cestu do Berlína, kde promluvil o potřebě litovat rozdělení Německa. Navštívil také východ-Japonsko, Indonésii a Indii, kde se snažil vyřešit bobtnající konflikt mezi Indonésií a Holandskem. Jednalo se o část Nové Guineje, které po osvobození východního státu zůstala nizozemskou kolonií. Vše nakonec mírovou cestou skončilo přechodem území pod svrchovanost Indonésie.

Robert Kennedy slavil třicáté osmé narozeniny. Připíjel si se svým veleúspěšným bratrem, modlou celé americké společnosti, těšil se z dárků a zdálo se, že se ocitá na pokraji životního i kariérního rozkvětu. Druhý den ráno odletěl John bojovat za své nejisté hlasy jihu, opustil Bobbyho a zamířil do Dallasu. A jestliže byl 29. říjen 1929 pro většinu Ameriky černým čtvrtkem, 22. listopad 1963 se stal pro Spojené státy černým pátkem. Především po tom pro Roberta. Když se o atentátu dozvěděl z telefonátu vedeným osobně šéfem FBI, nebyl schopen přemýšlet. Úřadující viceprezident Lyndon Johnson okamžitě žádal o radu, kdy má složit prezidentskou přísahu, protože právě ministr spravedlnosti by měl znát odpověď. Zdrcený Bobby odsouhlasil inauguraci již během přeletu Johnsona, Jacqueliny a Johnovy rakve do hlavního města. Ještě nebyl zcela schopen vnímat, co vlastně činí, jelikož bratrova smrt se mu zdála neuvěřitelná stejně tak, jako možnost, že hlavou země se s jeho požehnáním stane muž, s nímž se od počátku nenávidí a ignorují celá léta.

Pokračování za týden…

Předcházející články:

BUDÍN, Stanislav. D

BUDÍN, Stanislav. Dynastie Kennedyů. Fakta a svědectví. Praha: Naše vojsko, 1969.

MARSEILLE, Jacques a LANEYRIE-DAGEN, Nadeije. Významné události světových dějin. Paměť lidstva. Larousse. Praha: Svojtka a Vašut, 1997. ISBN 8071802972.

RUNBERG, Sylvain. Kennedy. Historické osobnosti. Brno: Lingea, 2023. ISBN 978-80-7508-925-0.

Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Encyklopedie Diderot. Praha: Diderot, 1999. ISBN 80-902555-2-3.

https://www.nps.gov/articles/000/a-rise-to-prominence-john-f-kennedy-s-patriarchal-lineage.htm

HOLANEC, Václav. 99 filmů moderní kinematografie: od roku 1955 do současnosti. Praha: Albatros, 2005. ISBN 80-00-01537-4.

KENNEDY, John F. Profily odvahy. Praha: Knihovna a tiskárna pro nevidomé K.E. Macana, 1990. Dostupné také z: https://biblio.oui.technology/biblio/signature/MP1233/MP1233.zip.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Joseph_Kennedy#/media/Soubor:Joseph_P._Kennedy,_Sr._1940.jpg

https://www.nps.gov/articles/000/a-rise-to-prominence-john-f-kennedy-s-patriarchal-lineage.htm