Starobylá tvář Tokia

Tokio, to není jen ta nejmodernější technika, výškové budovy, roboti, karaoke, anime atd. Tokio je také pokladnice památek, svědek tisíciletí vývoje země, matka nejstaršího buddhistického chrámu, zkrátka kolébka starobylosti.

Různá období historie na člověka doslova dýchají v Ueno parku. Ten byl založen v závěru 19. století podle západního vzoru, avšak na rozdíl od západních zemí v něm roste téměř devět tisíc typicky japonských stromů. Mezi nimi hrají prim sakury, dále ginko biloba, zelkova pilovatá atd.

Park vznikl na území, které původně patřilo ke chrámu Kaen-ji. Jedna z chrámových pagod pocházející z 16. století v parku stále stojí. Bohužel většina chrámu byla zničena během tzv. japonské civilní války (1868 - 1869)

Do parku se vstupuje obří historickou branou. Sady nabízejí celou řadu míst pro modlitbu - chrámů, pagod, soch, sošek…během sezóny sakur (konec března - začátek května) v nich tisíce Japonců pořádají pikniky pod rozkvetlými stromy, pouliční umělci zde po celý rok předvádějí své kousky…

Většina soch v Japonsku má kolem krku uvázaný červený šátek, protože červená barva odhání nemoci a nebezpečí.

Na fotce níže není žádný chrám, ale rychlé občerstvení. To se nachází nedaleko jezera Shinobazu. Nevelká vodní plocha je známá tím, že ji během léta doslova zaplaví lotosové květy.

Kolem jezera se lidé procházejí a dá se i pronajmout lodička. Zatímco horní fotka pochází z léta (pohled ze zoologické zahrady, o níž píšu v článku věnovanému zvířatům), dolní je z února. Jde sice o pochmurnější pohled, ale i tehdy měl park své kouzlo.

Lotosové kořeny se hojně využívají v japonské kuchyni.

Jedním z dalších míst překypujícím duchovní atmosférou byl rozhodně chrám Tōshō-gū. Jako jedna z mála budov v parku chrám ze 17. století přežil všechna možná zemětřesení, boje a jiné pohromy. A to je dobře, protože jeho zlatá výzdoba je pastvou pro oči.

Co zemětřesení a oheň jako celek nevydrželo, byla však obří bronzová socha Buddhy původem rovněž ze 17. století. Z ní je v parku vystaven pozůstatek.

V zahradách sídlí Národní muzeum, Národní vědecké muzem, Metropolitní muzeum umění, Zoo…zkrátka jde o místo s úžasnou atmosférou.

Japonci se obecně snaží dodržovat principy tzv. feng shui, což by se volně dalo přeložit jako metoda harmonického umístění domů a předmětů v nich, aby mohl proudit vzduch a bylo vyvážené plynutí energie. Feng shui je krásně vidět také u chrámů, zahrad a ulic (viz foto výše).

Nicméně, kulturní zážitek a dějinný půvab nabízí i jiná místa v Tokiu. Třeba jen obyčejné ulice a obchody. Nikde jinde než v Japonsku jsem nepotkávala ženy v tradičních kostýmech jen tak během pracovního dne.

Třeba na tyto dámy jsme narazili v obchodě. Vyrazit si na nákup v kimonu - tomu říkám styl.

Jednou z nejnavštěvovanějších městských čtvrtí v Tokiu je bezesporu Asakusa. Zachovala si totiž tradiční charakter. Lze na ní najít typické obchody s řemeslnými výrobky a pouliční stánky s jídlem. V centrální části Asakusy se navíc nachází starodávný chrám Senzo-ji. I tam jsme samozřejmě zamířili.

Probíhal tehdy festival, tudíž byly stánky v části zvané Nakamise Dori vyzdobené třešňovými květy.

Chrám Senzo-ji je nejstarší svého druhu v Tokiu. Pochází ze 7. století a je zasvěcen bódhisattvovi (bytost usilující o probuzení) soucitu.

Hlavní sál chrámu byl krásně vyzdoben. Obdivovali jsme především výmalbu a zářivé lampiony.

V okolních zahradách přitom už rozkvétaly první sakury.

Tradice je ale v Tokiu vidět i v sektoru jídla. Lze narazit na obchody lákající na typický japonský zelený čaj matcha a na výrobky z něj včetně dortíků, zmrzliny nebo třeba Kit Katu.

Výlohy restaurací zase nabízejí plastové ukázky toho, co vevnitř reálně servírují.

My jsme si dali omurice (vaječná omeleta plněná rýží) a tonkatsu (něco jako český vepřový řízek, akorát nakrájený podélně na nudličky, politý sojovkou a podávaný s rýží). Jinak, vyrobit takový plastový talíř plný umělohmotných dobrot prý není žádná legrace. Japonci si ale na podobné umění potrpí.

Nicméně, i ve starobylé čtvrti dnes hostinští na tradiční japonské nudle kolemjdoucí lákají zcela netradičním způsobem - za pomoci robotiky. Věřte nebo ne, ale červené hůlky na fotografii nejenže působily na člověka, jako by visely ve vakuu, ale ještě se navíc hýbaly nahoru a dolu. Připadala jsem si jako v nějaké scéně z Harryho Pottera.

Sajónara Tokio dvou tváří.